Dne 30.12.2023 je 76-leté výročí nástupu komunizmu v Rumunsku

Ve své historii den 30.12.1947 pro Rumunsko je jakoby rumunskou analogií dne 25.2.1948 pro Československo. A tak vzpomeňme si na den 30.12.1947 - smutný to den v moderních dějinách Rumunska, kterým /obdobně jako 25.2.1948 v Československu/ byl završen komunistický puč v Rumunsku, a rumunský král Mihai I. v obavě o svůj život musel téměř na Silvestra 1947 utíkat z Bukurešti do Švýcarska. Komunistickou propagandou uváděná takzvaná "abdikace krále Mihaia" byl státní převrat z 30.12.1947 /v komunistické historiografii nazývaný Vyhlášením Rumunské lidové republiky nebo Den republiky/ představuje nezákonnou, násilnou akci, která se odehrála mezi 30. prosincem 1947 a 3. lednem 1948 /medzi 30. decembrom 1947 a 3. januárom 1948/, jejímž prostřednictvím se rumunští komunisté, podporovaní sovětskými vojenskými okupanty /po skončení druhé světové války je již další pobyt sovětských vojsk v Rumunsku okupací/ uvalili na krále Mihaie brutální hrozby za nepodepsání své vlastní abdikace /což král Mihai I. odmítl/ a i bez nějaké platné abdikace panovníka svévolně vyhlásili takzvanou Rumunskou lidovou republiku s flagrantním porušením tehdy platné rumunské ústavy. A přitom jinak rumunský král Mihai I. byl nositelem nejvyššího sovětského vyznamenání – Řádu vítězství. V době jeho udělení byl rumunský král Mihai I. nejmladším nositelem tohoto sovětského řádu, získal jej jako vrchní velitel rumunské armády za zorganizování převratu v Rumunsku dne 23.8.1944, kterým svrhl do té doby v Rumunsku fakticky vládnoucí režim maršála Iona Antonesca, loajálního k Hitlerově politice i s následným politickým i vojenským přechodem Rumunska z německé na sovětskou stranu, a až do své smrti byl rumunský král Mihai I. posledním žijícím nositelem tohoto sovětského vyznamnání. Snad i kvůli tomuto nejvyššího sovětského vyznamenání rumunského krále Mihaia byla Sovětským svazem a rumunskými komunisty instituce monarchie v Rumunsku a vláda rumunského krále Mihaia I. tak relativně dlouho po válce v komunistickém Rumunsku oficiálně tolerována. Rumunský král Mihai I. /vládl: 6.9.1940 – 30.12.1947/ jako devatenáctilý chlapec se stal rumunským králem dne 6. září 1940 /dňa 6. septembra 1940/, a byl posledním vládnoucím monarchou, který oficiálně vládl někde za sovětskou železnou oponou až do 30.12.1947. Když pak o sedmdesát let později, v prosinci 2017 se rumunský lid po druhé nedobrovolně rozloučil se svým králem, s králem Mihaiem I. /Mihai I. - v překladu, v češtině nebo ve slovenštině je to: Michal I./ který zemřel dne 5. prosince 2017 ve věku 96 let /narodil se 25.10.1921 - zemřel 5.12.2017/, a kterého tedy už jednou Rumuni spolu se zemí ztratili v dalším truchlivém prosinci /decembri/ - po druhé rumunský lid ztratil krále Mihaia I. královou smrtí dne 5.12.2017, po prvé krále Mihaia I. rumunský lid ztratil v důsledku završení komunistického puče v Rumunsku spojeném s likvidací instituce monarchie v Rumunsku a vynucenou emigrací rumunského krále Mihaia I., k čemuž došlo již dne 30.12.1947.

Bezprostředně před vypuknutím druhé světové války, v průběhu druhé světové války a těsně po skončení druhé světové války události spěchaly během desetiletí ve spěchu, aby rozbily relativní stabilitu té předchozí, a na scénu rumunské politiky – mezi lety 1937 a 1947 – vrhly ne méně než 7 režimů. Každá z nich začala předčasně a náhle skončila, podařilo se pokrýt celé politické spektrum, od demokracie po totalitu. Rok 1938 začal iniciativou rumunského krále Karla II. na zrušení politických stran a nastolení své osobní diktatury, která skončila v září 1940 /v septembri 1940/, kdy byl politickými neúspěchy donucen abdikovat. Následoval takzvaný "legionářský stát" v září 1940 – lednu 1941 /v septembri 1940 - januári 1941/, poté diktatura maršála Iona Antonesca v lednu 1941 – srpnu 1944 /v januári 1941 - auguste 1944/, pak chvíli bylo Rumunsko relativně demokratický stát v srpnu 1944 – únoru 1945 /v auguste 1944 - februári 1945/, poté komunistická vláda Petru Grozy v březnu 1945 – prosinci 1947 /v marci 1945 - decembri 1947/ a nakonec úplné nastolení komunistického režimu v Rumunsku od 30. prosince 1947 /od 30. decembra 1947.

Ta dnes nejstarší žijící generace Rumunů, která ještě na vlastní oči viděla příchod komunismu do Rumunska na tancích sovětské Rudé armády v srpnu 1944 /v auguste 1944/, nebylo potřeba mnoho, aby si uvědomila děsivou realitu, že za daných okolností, z daných objektivních politických důvodů život poválečného Rumunska "pod sovětským osvobozením" již bohužel nelze obnovit z místa, kde jej přerušila druhá světová válka. Komunistická rudá ideologie přinesla zvěsti o konci pro všechny, kteří na konci války doufali v nový začátek. Diskuse o komunistických časech se často odehrávají v nostalgickém rejstříku, který staví do kontrastu bezpečnost a předvídatelnost tehdejší doby s nejistotou a konkurencí dneška. Ale červená desetiletí, která ani zdaleka nebyla mesiášskou dobou, byla poznamenána duchovním, ale i hmotným, materiálním nedostatkem, krutým komunistickým terorem, ničením morálních mezníků, pronásledováním a zločiny.

Dne 23. srpna 1944 /dňa 23. augusta 1944/ Rumunsko opustilo alianci s nacistickým Německem, změnilo strany ve druhé světové válce a znovu se připojilo ke svým tradičním západním spojencům: Velké Británii, Francii, Spojeným státům americkým. Režim maršála Iona Antonesca, loajálního k Hitlerově politice, byl náhle odstraněn, byla dosazena nová vláda v čele s generálem Constantinem Sănătescu a zahraniční politika byla přeorientována. Změna byla provedena z iniciativy krále Michaela a malé skupiny blízkých spolupracovníků. Po svém zavedení se těšila masivní podpoře úplně všech rumunských politických stran (Národně liberální strana , Národní rolnická strana, Sociálně demokratická strana a malá Rumunská komunistická strana), armády a velké většiny obyvatelstva, protože odpovídala hlavním zájmům národa: co nejrychlejší odchod z již prohrané Hitlerovy války, omezení lidských a materiálních ztrát Rumunska, získání příznivějších mírových podmínek, neproměna území Rumunska ve válečné bojiště.

Akt převratu v Rumunsku ze dne 23. srpna 1944 sice následně vyústil v invazi do země Rudou armádou, nicméně této invazi Rudé armády do Rumunska se ale stejně tak jako tak nedalo nijako vyhnout, a to i bez ohledu na to, ať již by se dotyčný převrat v Rumunsku ze dne 23. srpna 1944 uskutečnil anebo neuskutečnil. Sověti takto alespoň teoreticky vstoupili do Rumunska jako spojenci a po 23. srpnu 1944 již nedocházelo k žádným nepřátelským akcím mezi rumunskou armádou a sovětskou armádou.

Dne 2. dubna 1944 /dňa 2. apríla 1944/ - tedy těsně před změnou politicko-vojenských táborů - sovětský ministr zahraničí Viačeslav Molotov prohlásil, že pokud Rumunsko přijme podmínky příměří diktované spojenci, Sovětský svaz se nebude snažit vměšovat do vnitřní politiky Rumunska, nebude nijak měnit a ani upravovat stávající politický, ekonomický a sociální režim v Rumunsku, když sovětská vojska vstoupí do země - slib, který byl později očividně porušen.

Po 23. srpnu 1944 /po 23. auguste 1944/ rumunský král Mihai I. a Sănătescova vláda se všemi obtížemi obnovili demokratickou ústavu z roku 1923 a parlamentní demokratický režim umožňoval normální fungování politických stran, které byly za Antonescova režimu oficiálně rozpuštěny. Na dodržování podmínek příměří dohlížela "Spojenecká kontrolní komise", fakticky al sovětská, se sídlem v Bukurešti, v níž byl sovětský zástupce, a formálně do počtu i americký, britský zástupce. Vzhledem k vojenské okupaci země Sověty a procentuální shodě (o které Rumunsko tehdy nevědělo) však zvítězila vůle sovětského delegáta v Komisi a politický život se rychle zvrhl v zneužívání a diktaturu, po stalinském vzoru.

Dne 6. března 1945 /dňa 6. marca 1945/ sovětský zástupce Andrej Višinskij přinutil krále Mihaia I. výhružnou vojenskou silou, aby nahradil vládu vedenou nekomunistickým generálem Nicolaem Radescem za plně loutkovou prosovětskou vládou, ovládanou komunisty a prosovětskými vůdci, kterou vedl komunistický „červený bojar" Petru Groza.

V srpnu 1945 /v auguste 1945/, kvůli četným zneužíváním moci Grozovou komunistickou vládou, král Mihai požadoval jeho rezignaci. Poprvé v ústavní historii Rumunska vláda odmítá opustit moc na žádost panovníka. Výsledkem je, že mezi srpnem 1945 a lednem 1946 /medzi augustom 1945 a januárom 1946/ rumunská král Mihai I. spouští „ královskou stávku “, když odmítá podepsat zákony vydané Grozovou vládou. Podle ústavy Rumunského království z roku 1923 zákonodárnou moc v Rumunsku vykonává společně král a zákonodárná shromáždění, takže nepovolené a neprovedené zákony pod královským podpisem právně nenabyly účinnosti. Král Mihai I. tím nijak nepřekračoval své výsady, protože článek 88 Ústavy Rumunského království mimo jiné uváděl, že král „může odmítnout svůj souhlas“.

Dne 8. listopadu 1945 /Dňa 8. novembra 1945/, u příležitosti svátku svatého archanděla Michaela a Gabriela, svátku krále, se na bukurešťském náměstí Palatului koná velká protikomunistická a promonarchistická demonstrace, během níž se — zejména studenti, studenti a členové historických stran pokojně dávali najevo svou nespokojenost s komunistickým režimem a podporu mladému rumunskému králi Mihaiovi (24 let), který je již nyní úplně poslední nadějí na zachování alespoň vůbec nějaké svobody v Rumunsku. Při této příležitosti dochází – jak je typické pro pozdější komunistický režim – k agresi ideogicky zfanatizovaných komunistických dělníků a aktivistů proti prodemokratickým demonstrantům, železnými tyčemi, narážením kamionů do davu mírumilovných lidí a dalšímu komunistickému násilí. Výsledné střety daly provládní komunistické policii záminku k masivnímu zatýkání nekomunistických demonstrantů a jejich zavírání na nejméně dva roky, aniž by proti nim bylo jasně vzneseno jakékoliv právní obvinění. Nejméně 1100 z nich bylo v prosinci 1947 stále ve vězení a jejich životy byly použity jako „vyjednávací měna“ při vydírání rumunského krále Mihaia, aby podepsal neústavní akt abdikace.

Dne 19. listopadu 1946 /Dňa 19. novembra 1946/ byly volby konané v Rumunsku Grozovou komunistickou vládou masivně zfalšovány: namísto Národní rolnické strany, která i navzdoru komunistickému teroru a mediální totalitně všudypřítomné komunistické propagandě ve skutečnosti vyhrála se ziskm 70 % hlasů (s „okem“ jako volebním symbolem), byl za vítěze prohlášen komunistický takzvaný "Národní demokratický blok", který se skládal z dominantní Komunistické strany plus pseudodemokratického propagandistického "křoví" v podobě několika dalších miniaturních prokomunistických satelitních politických stran (měl jako svůj volební symbol „slunce“).

V červenci 1947 /V júli 1947/ se koná inscenace Tămădău: rolničtí vůdci jsou zatčeni. V listopadu 1947 pak je rozpuštěna Národní rolnická strana. Poté Národní strana liberální, která již nemůže fungovat, se dokonce i sama rozpustí.

Poté jediné zbývající překážky plného zneužívání moci komunistickým režimem byly již jen rumunská demokratická ústava z roku 1923, institut monarchie v Rumunsku a samotný rumunský král Mihai I.

Vzestup komunismu - některá chronologická data: Bitva u Stalingradu změnila průběh druhé světové války a vyjasnila nejistoty ohledně jejích vítězů – dny Třetí říše byly sečteny. Za 199 dnů rozhodující bitvy ztratila Osa 850 000 vojáků, a přibližně 20 % z nich patřilo rumunské armádě.

Zhoršení vojenské situace přesvědčilo rumunskou stranu, aby začala tápat po míru, jednání však ale zdržela ideologicky zkostnatělá nepružnost spojenců, která si vyžadovala "bezpodmínečnou kapitulaci Rumunska".

Odmítnutí generála Antonesca uzavřít příměří s Rusy (kdy okupace Rumunska Rudou armádou byla jen otázkou času) vedlo k převratu 23. srpna 1944. Jeho strůjci, rumunský král Mihai I. a vůdci rumunských hlavních politických stran doufali, že obnoví mír a zabrání Sovětům v převzetí vnitropolitické moci v Rumunsku. Jinak státní převrat by měl nepředvídatelné následky kdyby odstranil jednu diktaturu jen proto, aby usnadnil nastolení druhé mající uvrhnout Rumunsko do komunistické rudé noční můry dlouhé jako lidský život.

Komunistická strana Rumunska, která se těšila jen malým sympatiím Rumunů, se vrhla na přední scénu rumunské politiky a v rekordním čase dosáhla vedení všech politických her. Tento vzestup byl ve skutečnosti v logice přírody, pokud byl loutkou nových spojenců Rumunska, kteří od prvních dnů na rumunském území projevovali postoj některých okupantů.

Dne 30. srpna 1944 sovětská vojska tedy „osvobodila“ Bukurešť. Sovětská armáda pod záminkou válečného stavu mezi oběma zeměmi (komise pro vyjednávání příměří byla v Moskvě již od konce srpna) zajala 150 000 rumunských vojáků, kteří rabovali a páchali znásilňování a zločiny po celém Rumunsku.

Poté, co byla v Jaltě (4.-11. února 1945) přijata Deklarace o osvobozené Evropě, která dala SSSR volnou ruku ve východní Evropě, začal masivní tlak na instalaci prosovětské vlády.

Dne 27. února 1945 byl král Mihai I. donucen odvolat Radescovu vládu, poslední rumunskou demokratickou vládu na několik příštích desetiletí.

Ustavením úplně loutkové prosovětské vlády Petru Grozy bylo zahájeno umlčování nekomunistických elit, nekomunistické inteligence a prominentních odpůrců tehdejšího diktátorského režimu, a to zřízením takzvaného "Lidového soudu", což byl v té době v Rumunsku podobný nástroj k umlčení politické opozice jako jsou dnes v boji proti oponentům a kritikům dnešního totalitního režimu takzvané "Specializované soudy" a "Specializovaná prokuratura" na dnešním Slovensku.

Parlamentní volby v listopadu 1946 byly zmanipulovány vládou ve prospěch komunistické koalice - ve skutečnosti je vyhrála Národní rolnická strana se 70 % hlasů.

V roce 1947 bylo rozhodnuto odstranit historické strany z politické scény žalobou podanou na vedení PNT, zatímco tisk, zotročený nové moci, popudil obyvatelstvo proti obviněným.

Komunisté si státní převrat vyhradili na konec roku: 30. prosince je král Mihai, považovaný za poslední naději proti definitivnímu nastolení komunistické diktatury, předvolán k abdikaci pod hrozbou občanské války a poprava 1 000 proregistrovaných studentů, zatčených v hlavním městě. Abdikace bude sdělena kabinetu ministrů na zvláštní schůzi, a poté i lidu a jako akt poslušnosti krále, který by pochopil, že „instituce monarchie byla vážnou překážkou rozvoje štěstí našeho lidu“.

Rumunsko, opuštěné v rukou svého východního souseda, se stalo surovinou pro ty nejabsurdnější a nejzavrženíhodnější experimenty, které rozdrtily ideály generace, která doufala, že se život vrátí z místa, kde byl přerušen válkou. .

Mihail Sebastian by ve svém Deníku zaznamenal dominantní poznámky o chování „osvoboditelů“: „Divočina, strach, nedůvěra. Ruští vojáci znásilňují ženy, (…) zastavují auta, vytahují řidiče a pasažéry, sednou za volant a startují."

Konec doprovázený srpem a kladivem: Pro ty, kdo žili ve čtyřicátých letech, události, které se přispěchaly, aniž by je veřejné mínění mělo čas strávit, uvrhly do víru zmatku, strachu a naděje. Změny nesly kafkovský nádech a zdravý rozum naznačoval brzký konec této černé komedie.

Kniha Adriany Georgescu Na začátku byl konec přesně zachycuje nejen události, ale i duševní rozpoložení těch, kteří ze dne na den sklouzli k diktatuře. Konec války zastihl Adrianu Georgescu ve vervě specifické pro její věk, psala filmové kroniky, připravovala se na právničku, pracovala jako zdravotní sestra v nemocnicích plných válečných raněných. Adriana, který se na čas stáhla do Câmpulungu, aby se vyhnula hrozícímu zatčení (za šíření antifašistických manifestů a za nepříznivé kroniky německých filmů), se nadšeně dozvěděla o příměří uzavřeném 23. srpna 1944. Brzy se však ukáže, že heslo „Sovětský svaz je náš spojenec“ má na místě dalšího korespondenta. První setkání se Sověty (které se naštěstí nekoná tváří v tvář) se řídí Adrianě neznámým slovem „davai“. A kulka kosila hostitelova psa, který byl příliš hlučný pro vojáky s dvojím posláním: loupit a znásilňovat.

Zprávy vysílané rádiem Moskva popisovaly fiktivní realitu: Câmpulung by byl osvobozen hrdinským bojem Rudou armádou, přijat s květinami delirantním obyvatelstvem. Faktem bylo nejen to, že před sestupem Sovětů nebyla ve městě žádná německá noha, ale také to, že nadšená reakce obyvatelstva se omezila na zamykání bran a hledání bezpečných úkrytů.

Mihail Sebastian by totiž do svého Deníku zaznamenal dominantní poznámky o chování „osvoboditelů“: „Divočina, strach, nedůvěra. Ruští vojáci znásilňují ženy, (…) zastavují auta, vytahují řidiče a pasažéry, sednou za volant a startují."

Armáda tak nedisciplinovaná a nenasytná, jak je těžké udržet pro Rumunsko, které je již ekonomicky rozdrcené válkou. Dobové dokumenty uvádějí, že pro vydržování sovětských vojáků (stav 600 000 v roce 1946) umístěných na území Rumunska bylo čtvrtletně potřeba 3 000 tun masa, 400 tun cukru nebo 180 tun tabáku, ze seznamu dodávek. to bylo jinak mnohem delší.

Návod k zachycení země: Po návratu do Bukurešti bude Adriana Georgescu zaměstnána jako reportérka na ministerstvu vnitra pro noviny Viitorul, které vede Mihai Fărcășanu, šéf liberální mládeže. Adriana, známá svým stylem psaní a vyprávění jménem ve stále zotročenějším tisku, je nakonec jmenována náčelnicí generálního štábu premiéra generála Radesca.

„Dávejte pozor, dopadnete velmi špatně“, zní varování ministra Emila Bodnărașe na pozadí chaosu a teroru, který obklopuje hlavní město.

Jsem posedlý jedinou myšlenkou: umět mluvit.

Vedoucí lékař nemocnice se bojí politického šéfa oddělení, jehož názor je literou zákona, ačkoliv je vyučením mechanik.

Premiér Radescu nemůže pronést svůj projev v kině Aro, protože diváci filmu, který běžel večer předtím, se "spontánně" rozhodli divadlo neevakuovat. Policie zalarmovaná umožňuje agitátorům přespat v sále určeném pro příští den projevu šéfa vlády, zatímco jídlo na zbytek noci jim rozváží nákladní auto s nápisem Patriotic Defense.

Pro zastrašení je v zemi napadeno několik prefektur, dokonce je stříleno na Královský palác a ministerstvo vnitra, zatímco noviny v plné diskurzivní nestřídmosti odhalují „viníky“: fašistické elementy v Radescově vládě, které Moskva už se nemůžu dočkat, až ho vyhodím.

Nedostatek sympatií ke komunistům a Sovětskému svazu je mezi obyvatelstvem stále snadno zjistitelný, vyvolává sice z jejich strany hanebné reakce, ale nebude trvat dlouho a jejich projev bude brzy kvalifikován jako trestný čin. Stará žena, ohromená obrovským portrétem Stalina před centrálou PC, se zastaví a ptá se muže, který vychází z budovy, na identitu muže, který se chlubí na plakátu. Informována, že jde o Stalina, toho, kdo vyhnal Němce z Rumunska, stará žena naivně vyjadřuje vděčnost zdvojnásobenou novým úžasem: „Bůh mu žehnej. Kdy vyhodí i Rusy?"

Ve víru halucinačních událostí, které pod lavinou ostatních vždy rozmělní jejich obrys a více ohromí, zůstává jediná zbraň – slovo, stále nebezpečnější pro ty, kteří se nechtějí smířit s novou realitou. Zatčená, v klasickém komunistickém scénáři (tedy násilně odvedena z ulice, pod obviněním ze zloděje kol), bude Adriana Georgescu bojovat touto zbraní, která je jí z podstaty profese známá. Cítí organickou potřebu mluvit, vyprávět příběhy, bouřit se - ale je to tvrdě zatížené.

„Jsem posedlá jedinou myšlenkou: umět mluvit. Nic jiného mě nezajímá,“ poznamenává Adriana Georgescu ve vězení, kde je ze strachu z drog ukrytých v jídle bitá, mučena, znásilňována dozorci, vyhrožována a kde často hladoví. Adriana, obviněná ze skupiny plánující vraždu Any Paukerové a dalších komunistických pohlavárů, si uvědomuje, že procesy jsou jevištěm, že jejich právníci podstupují velké riziko, že předsedu soudu nezajímají svědectví o mučení, že zastupuje vyšetřování ve věznicích a že delegace nové vlády, která se právě vrátila z Moskvy, už má v kapse tresty pro obviněné."Dobrá" léčba aplikovaná na Adrianu ve vězení měla za následek ztrátu zubů (později extrahovaných bez anestezie) a organismus přivedený na pokraj septikémie.

Svobodný svět venku, kam se vrací prostřednictvím královské milosti a – po druhém zatčení – útěkem organizovaným protikomunistickou odbojovou skupinou, dramaticky změnil své mezníky. Adriana Georgescu, která se musela každou noc skrývat u jiné rodiny, zaznamenává teror hostitelů aktivovaný každým zaklepáním na dveře, masivní zabavování knih z knihoven přátel, noční prohlídky hospodářské policie, které vedou k zatýkání nebo nucenému zápisu u „dobrovolných“ pracovních čet za trestný čin držení 2 litrů oleje nebo 3 kg mouky nad příděl uložený kartelem.

Jeden z hostitelů ji musí schovat do skříně, aby ji ochránil před bedlivými zraky dětí, které se chystají do školy.

Matka se slzami v očích vypráví, jak se skrývání před vlastními dětmi stalo strategií přežití. Nemůže poslouchat rádio BBC ani Hlas Ameriky, protože není vyloučeno, že ji vlastní děti na naléhání učitelů odsoudí za dobrou známku. Mezi ní a jejími vlastními dětmi se zvedá stále nebezpečnější zeď - není rozumné vyprávět malé pohádku, protože ji už postavil na stráž: všechny víly jsou reakční. A její dceři se stalo nemožné meditovat o historii, protože jí protiřečí při každém slovu - přirozená věc, navíc dokud se ve škole učí nová historie, tak zrádně odtržená od reality, že by se daly považovat za pohádky, ve srovnání téměř pravdivé. „Pokud se z tohoto neštěstí nedostaneme dříve, budeme potřebovat další roky na převýchovu našich dětí“ – matčino prohlášení padá jako gilotina nad stále otrhanější Adrianina očekávání. /Faktická poznámka: Není Vám toto nějak až nápadně povědomé? V dnešním totalitním západním světě tomu dnes není jinak. Jak vidět, historie se opakuje, pouze jen dobové kulisy a figurky lidí se trochu mění, ale totalitní podstata tehdejší a dnešní diktatury je fakticky úplně stejná.

Adriana Georgescu, unavená z nekonečného skrývání a terorizovaná blížícími se vyhlídkami na další zatčení, s sebou jako důvěryhodná kamarádka nosí lahvičku s kyanidem.

Útěky do svobodného světa – příběh o životech v zákopech: Osud těch, kteří stihli poslední vlak, než těžká železná opona zastihla Rumunsko na špatné straně, není tak šťastný, jak by se mohlo zdát. Zejména pro ty, kteří utekli s konkrétním cílem: bojovat za svobodu těch, kteří zůstali doma.

"Nashledanou příští rok v Bukurešti!" byl slavnostní pozdrav studentů-uprchlíků v Paříži, dost početný na to, aby „proměnil Boulevard St. Michel v jakési rozbité cestě vítězství,“ píše Monica Lovinescu, literární kritička, která se stala symbolem protikomunistického boje. Bude to ona, kdo podnítí Adrianu Georgescu, aby sepsala své paměti poté, co se jí na začátku roku 1948 podařilo uprchnout z Rumunska.

Napsání knihy (a její vydání ve Francii) bylo součástí snah přeběhlíků „otevřít některé oči, které se rozhodly s plným vědomím věci zůstat zavřené“ na uklidněném Západě, pro který diskuse o satanizaci komunismu byly přijímány přinejmenším s nevolí, pokud nevedly přímo k obvinění z údajného "fašismu". /Faktická poznámka: Není Vám toto nějak až nápadně povědomé? V dnešním totalitním západním světě tomu dnes není jinak. Jak vidět, historie se opakuje, pouze jen dobové kulisy a figurky lidí se trochu mění, ale totalitní podstata tehdejší a dnešní diktatury je fakticky úplně stejná.

Korespondence mezi těmi, kteří odešli, a těmi, kteří zůstali doma, živě líčí obtížnost adaptace na diktaturu, která ničí stará morální měřítka, stejně jako jedovatou touhu těch, kteří jsou odloučeni na krátkou dobu, ale často se znovu nikdy neuvidí.

Bývalá manželka kritika Eugena Lovinesca, Ecaterina Bălăcioiu, píše své dceři Monice Lovinescu, která v roce 1947 odjela studovat do Paříže, o tom, že v zemi „se ze dne na den všechno hroutí“. Mimochodem, jako v osobním životě. Je zbavena svého domu, knihovny svého bývalého manžela, jejích přátel, kteří jsou jeden po druhém zatčeni. Přestože vyučuje francouzštinu, je Ecaterina Bălăcioiu odsouzena k tomu, aby postupně zapomněla Molièrův jazyk, protože jediným místem, kde je bezpečné používat francouzštinu, je váš vlastní domov, pokud jsou dveře dobře zavřené.

Až do svého náhlého odchodu do důchodu je učitelka francouzštiny nucena změnit způsob výuky, „získat“ si slovní zásobu, důkladně se učit na politický seminář, na který je předvolána a na který vždy neví, jak odpovědět – zejména proto, musí to udělat ve „zcela ankylozovaném slovníku“.

Lovinescova bývalá manželka, která logicky analyzuje politickou situaci a virulenci propagandy, považuje ty, kteří stále doufají v návrat minulosti, za tupé. Její jasnost navíc omezuje její osobní naděje a plány – v okamžiku, kdy se její dcera se dvěma růžemi v ruce vydává na svobodu, matka, která zůstala na pódiu, „s jejich trny zabodnutými v srdci“, cítí, že odloučení je konečná.

Vízum, které by ji spojilo s její dcerou, skutečně nezíská, a její dopisy (2 500, působivé číslo) jsou vivisekcí divoké bolesti, která se rodí z jistoty, že poslední setkání již nebude možné. Protikomunistické působení Moniky Lovinescu v exilu nakonec urovná její matka, zatčená ve věku 71 let, provlečená nesčetnými věznicemi, kde zemře. Její smrt vryje do svědomí dcery neopodstatněnou , ale neméně živou vinu : „Že jsem neměla historickou vizi a odešla, aniž bych si uvědomila, že je to navždy. Že jsme s ní nezůstali, abychom spolu trpěli a umírali.“

Příliš málo vizionářů bylo schopno předvídat skutečnost, že komunismus, zdaleka nebude jen krátkou epizodou, zapustí hluboké kořeny a radikálně promění několik generací a utvoří je podle vzoru „nového člověka“.

Křehkost komunismu byla iluzí, ke které se mnozí z těch, kdo se vydali cestou exilu, drželi, jako by to bylo poslední vízum do života – v roce 1948 byla založena Rumunská skupina pro sjednocenou Evropu, mezi jejími členy byl i Mircea Eliade, známý historik náboženství. Jeho snaha vysvětlit obyvatelům Západu, že nucená sovětizace Rumunska se netýkala jen několika milionů Rumunů, ale jako mnoho svědectví narážela na naivní či vypočítavou krátkozrakost Západu. "Rumunsko mělo tu smůlu, že bylo zemí určenou k výměně," zdůraznil v rozhovoru Prince Consort Philip, vévoda z Edinburghu, manžel královny Alžběty Velké Británie. Poté, co druhá světová válka sklidila děsivou sklizeň obětí, „nemohla být zahájena válka pro Rumunsko. Nebylo by to proveditelné, nikdo by to nepodporoval.“

Jiný scénář by byl těžko představitelný, zdůrazňuje francouzský historik Stéphane Courtois: v době Jalty válka neskončila, ačkoli její osud byl jasně definován, a Sovětský svaz měl hrozivou strategickou výhodu – Rudá armáda obsadila velkou část východní Evropy. Stalin byl dostatečně odhodlaný přeměnit tuto vojenskou výhodu v dalekosáhlé územní a politické výhody.

To neznamenalo, že Rumuni nečekali na vnější pomoc, jejich zoufalství je přimělo překonat stále menší šance Rumunska, které už bylo zajato v rudých kleštích Sovětů. Začalo dlouhé čekání, stejně absurdní jako u postav dramatického textu spisovatele Samuela Becketta, které prožily chvíle kolapsu, kdy se mor komunismu zdánlivě šířil dál a dál, až zředil všechny tkáně starého kontinentu.

Čekání na Godota: Ecaterina Bălăcioiu svou dceru ve svých dopisech opakovaně varovala, aby se do Rumunska nevracela, pokud ve Francii nepropukne válka nebo komunismus neskončí tak, že si toto útočiště tolika rumunských exulantů podrobí. Scénář, který se v roce 2018 může zdát fantazijní, ale který byl pro mnoho rumunských uprchlíků přijatelný.

„Všichni souhlasí s tím, že musíme opustit Francii; že brzy, možná za pár měsíců, maximálně za rok, Sovětský svaz obsadí celou Evropu,“ napsal v září 1948 Mircea Eliade.

Komunismu se naštěstí nepodařilo, ani přes silné sympatie, které vyvolal ve Francii, prosadit svou hegemonii za obětovanými východními zeměmi, přeměněnými přes noc v satelity SSSR. A naneštěstí ten druhý už nemohl být umístěn na předválečnou oběžnou dráhu, navzdory vřelým nadějím těch, jejichž osud už byl zpečetěn inkoustem Jalty.

Pia Pillat (dcera básníka Iona Pillata) po útěku ze země společně se svým manželem Mihai Fărcășanu odvážnou a riskantní eskapádou často vyjadřuje – v korespondenci se svou rodinou – naději, že komunistický experiment je stejně absurdní jako je to pomíjivé. Naději sdílené Marií Pillatovou, Piinou matkou, která výmluvnými slovy poznamenává, jak naléhavě cítí válku zuřící o zemi v samém srdci míru. Informace, které tajně kolují, ji opravňují věřit, že „naše trápení skončí dříve, než jsme si mysleli, tolik se mluví o válce a všichni ji chceme“.

Dopisy, které dorazí do Pia, v sobě nesou zoufalství způsobené událostmi hraničícími s absurditou, jako je rozsudek smrti nad Iuliu Maniu nebo kampaň za hanobení královské dynastie v rádiu, ve školách, zuřivě zahájená bezprostředně po útěku krále Mihaie I. Nebo zákon, který rozhoduje o konfiskaci majetku těch, kteří zemi tajně opustili. Nebo masivní restrukturalizace založená na politických kritériích, po níž je, stejně jako tisíce dalších intelektuálů, spisovatel Dinu Pillat, Piin bratr, odvolán z pozice asistenta George Călinesca na katedře moderní rumunské literatury jako preambule zatknout.

Komunismus navíc vedl ke zlé inverzi hodnot, a to i na kulturní úrovni. Zatímco dokonalost by byla zavržena – dokonce i Tudor Arghezi byl kvůli svým dekadentním tématům zrušen již v roce 1948 – místo autentických hodnot by dravě obsadili průměrné hodnoty, které však nedostatek talentu kompenzovaly poslušností. . Brutálním zasahováním politiky do sféry kultury vznikají kruhové objezdy kulturních pólů na pomezí tragického a směšného. A tak je Alexandru Toma, menší dvorní básník, označen jako Sadoveanuův korespondent v poezii, srovnáván s Mihai Eminescu – a pod říší momentálních direktiv chválen dokonce i (tolik kritikem) Georgem Călinescuem.

Avšak v roce 1948, kdy demokracie pokojně spala pod rouškou, intelektuálové stále doufali v prozřetelnostní změnu v běhu dějin. Koluje skutečná psychóza útěku, jak píše Dinu Pillat své sestře, a Západ se svou svobodou se Rumunům jeví jako fantastická země, kde teče mléko a med.

A v Bukurešti, která se zdá být pod okupací, kvůli velkému počtu policejních sil rozmístěných v ulicích, kde se konají procesy a kde jsou pod hrozbou svoláváni dělníci, aby vyšli do ulic a požadovali smrt „... teroristé“, jsou Američané tím zázrakem, na který tolik Rumunů netrpělivě čeká.

„Veškerá naše naděje je v Americe a ve válce, ale kdy? Kdyby to bylo před jarem, protože jinak nás zavedou do propasti“, píše Maria Pillat, aniž by si uvědomovala naivitu svých nadějí. Srdce této generace mohl zlomit pouze cestovatel přicházející z budoucnosti, který oznámil, že sovětská vojska budou z Rumunska stažena až v roce 1958. Navíc bez zásahu Američanů a aniž by toto rozhodnutí jakkoli otřáslo komunistickým kolosem.

Slovy zvoníka Arsaga, postavy slavného románu, zlo již bylo vykonáno a rudé kořeny se budou nerušeně rozvětvovat v půdě, ve které se úspěšně aklimatizovaly : „Abychom byli svobodní, oni by neměli odcházet a my bychom měli zůstat my, ale nech nás jít a nechat je zůstat."

„Veškerá naše naděje je v Americe a ve válce, ale kdy? Kdyby to bylo před jarem, protože jinak nás zavedou do propasti“, píše Maria Pillat.

Komunistické Rumunsko je neoficiální název komunistického období v historii Rumunska (1947-1989), oficiálními jmény jsou Rumunská lidová republika / Rumunská lidová republika, respektive Rumunská socialistická republika. Během tohoto období se Rumunská komunistická strana nazývala Rumunská dělnická strana (v letech 1948-1965) a byla de facto jedinou politickou stranou, která diktovala veřejný život v Rumunsku.

Po skončení druhé světové války tlačil Sovětský svaz na to, aby do poválečných vlád byli začleněni někteří představitelé Komunistické strany Rumunska, nedávno znovu vstoupila do legality (strana byla zakázána v roce 1924 z důvodu přijetí kominternistické teze „o právu utlačovaných národů imperialistického Rumunska na sebeurčení až do oddělení od státu“, přičemž nekomunističtí vůdci byli neustále eliminováni z politického života.

Historie komunismu v Rumunsku úzce souvisí s vývojem Rumunské komunistické strany, komunismus se v Rumunsku objevil na počátku 20. století, kdy intelektuálové a političtí aktivisté zavedli do země marxistické myšlenky. Komunistická strana Rumunska byla založena v roce 1921 pod názvem Socialisticko-komunistická strana Rumunska jako pobočka Třetí internacionály (Kominterna). Během 20. a 30. let se PCR snažila prosazovat komunistickou ideologii v Rumunsku.

Během 2. světové války zaujala PČR protifašistický postoj a spolupracovala s odbojovým hnutím v Rumunsku. Ve 40. letech 20. století začala strana získávat stále větší vliv mezi obyvatelstvem díky své roli v boji proti fašistickým silám. S podporou Rudé armády a dalších komunistických sil v regionu se PCR podařilo ovládnout zemi v roce 1944 ustavením vlády pod vedením Petru Groza.

Vnitřní čistka v Rumunské komunistické straně a role politických vůdců: Po nástupu k moci prošla Rumunská komunistická strana procesem vnitřní očisty, kdy byli odstraněni členové, kteří nevyhovovali komunistické stranické linii a byli považováni za nežádoucí. Tento proces směřoval k upevnění moci nového komunistického režimu v Rumunsku a zajištění loajality členů Rumunské komunistické strany k vedení Rumunské komunistické strany. Mezi politickými vůdci Rumunské komunistické strany zapojenými do této čistky jsou Gheorghe Gheorghiu-Dej, Ana Pauker, Vasile Luca a Teohari Georgescu.

Čistky pokračovaly v 50. a 60. letech 20. století v kontextu mocenských bojů mezi vnitřními frakcemi Rumunské komunistické strany a napjatým vztahem se Sovětským svazem. Během tohoto období se vůdcům Rumunské komunistické strany jako Gheorghe Gheorghiu-Dej a Nicolae Ceaușescu podařilo prosadit svou kontrolu nad Rumunskou komunistickou stranou a upevnit své pozice v rámci komunistického režimu v Rumunsku.

Pokud jde o Vlády Petru Grozy a jejich vliv na vývoj komunismu v Rumunsku, tak vlády vedené Petru Grozou, které působily v letech 1945 až 1952, měly důležitou roli při upevňování komunismu v Rumunsku. Podařilo se jim zavést řadu "reforem" zaměřených na přeměnu Rumunska na totalitní komunistický stát podle sovětského vzoru. Mezi tyto změny patří znárodnění průmyslu a zdrojů, kolektivizace zemědělství a reorganizace vzdělávacího systému podle marxisticko-leninských ideologických principů. Vlády Petru Grozy byly také zodpovědné za provádění represivní politiky zaměřené na odstranění jakékoli formy opozice vůči komunistickému režimu. Během tohoto období došlo k četným zatýkáním a popravám osob považovaných za nepřátele režimu, stejně jako k potlačování svobody projevu a sdružování. Vlády v Petru Grozy zároveň prosazovaly politiku sbližování se Sovětským svazem a ostatními komunistickými státy ve východní Evropě, čímž upevňovaly svou pozici v rámci socialistického bloku. Toto sladění mělo významný dopad na zahraniční a domácí politiku Rumunska i na vztahy se západními zeměmi.

Pokud jde o kontroverzního komunistického vůdce Lucrețiu Pătrășcanu, tak Lucrețiu Pătrășcanu byl jedním z důležitých vůdců Rumunské komunistické strany v meziválečném období a v letech po druhé světové válce. Lucrețiu Pătrășcanu, který byl povoláním právník a sociolog, vstoupil do Rumunské komunistické strany ve 30. letech 20. století a měl důležitou roli ve vývoji Rumunské komunistické strany, zastával různé vedoucí pozice a přispíval k vypracování jejích politických strategií. Po nastolení komunistického režimu v Rumunsku byl Pătrășcanu jmenován ministrem spravedlnosti ve vládě v Petru Groze a měl ústřední roli při provádění právních a institucionálních změn, které doprovázely transformaci Rumunska na totalitní komunistický stát. Nicméně, Lucrețiu Pătrășcanu se brzy stal kontroverzní postavou v rámci Rumunské komunistické strany, kvůli jeho kritickým názorům na některé aspekty politiky Rumunské komunistické strany a jejího vztahu se Sovětským svazem.

Pokud jde o Lidový soud a případ Pătrășcanu, tak v roce 1954 byl Lucrețiu Pătrășcanu zatčen komunistickými úřady a obviněn ze zrady a špionáže ve prospěch západních mocností. Jeho proces se konal před Lidovým tribunálem, zvláštním soudem zřízeným v komunistickém Rumunsku, aby projednával případy považované za zvlášť závažné a zahrnující nepřátele režimu. Lidový soud byl nástrojem politické represe v komunistickém Rumunsku, který se používal k likvidaci opozice a upevnění moci vůdců Rumunské komunistické strany. Procesy, které se před tímto Lidovým soudem konaly, byly často poznamenány procesními nesrovnalostmi, chybějícím právem na obhajobu a používáním přiznání získaných mučením. V případě Pătrășcanu Lidový soud odsoudil Lucrețiu Pătrășcanu k trestu smrti, a to i navzdory nedostatku přesvědčivých důkazů na podporu obvinění vznesených proti němu. Jeho poprava se konala v dubnu 1954 a tato událost měla velký dopad na veřejné mínění, a to jak v Rumunsku, tak zejména v zahraničí.

Komunista Petru Groza se stal premiérem v roce 1945 a za sovětské okupace začala jeho vláda komunizovat Rumunsko. Občanské výbory byly vytvořeny, aby pomáhaly policii, a proto bylo oprávněné, aby tyto výbory a policie namátkově kontrolovaly doklady lidí na ulici, prohledávaly domovy lidí bez jakéhokoli oznámení a kontrolovaly podezřelé ubytované uprchlíky nebo sovětské důstojníky. V Rumunsku došlo také k rozsáhlým násilným represím a náhlé komunizaci země v kontextu po druhé světové válce. Stoupenci komunistického režimu označili skupinu odpůrců za fašisty, zločince nebo protinárodní složky pod západními zájmy a obvinili je z destabilizace země. Groza sám řekl britským novinářům v roce 1945, že asi 90 000 Rumunů bylo zatčeno během dvou měsíců hned poté, co se chopil moci. Petru Groza se také pokusil zbavit se poslední překážky úplné sovětské nadvlády nad Rumunskem: svržení Rumunského království řízeného králem Mihaiem I. V poslední polovině roku 1947 byl král Mihai I. stále oficiálně v režimu jako vládnoucí rumunský král. Ačkoliv předválečné Rumunsko vykazovalo některé rysy demokracie, jako je ústava, parlament, politické strany a navíc stále mělo svého krále a oficiální název rumunského státu byl Rumunské království, bylo komunisty měněno stál víc a víc v totalitní komunistický stát sovětského typu. Protože i navzdory tomu rumunský král Mihai I. neustále odmítal komunistický nátlak abdikovat na trůn, Petru Groza mu vyhrožoval občanskou válkou.

Když byla vyhlášena Rumunská lidová republika, Gheorghe Gheorghiu-Dej se stal prvním prezidentem země a komunističtí politici, včetně něj, byli dychtiví položit základy totalitního státu. Jako první krok byla dne 4. února 1948 podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Rumunskem a Sovětským svazem. Sovětský svaz se stal vlivnější mocností na území Rumunska poté, co byla tato smlouva podepsána a Gheorghe prováděl děsivé úkoly, všechny uložené sovětským Ruskem. Jak se v Rumunsku (podporovaném Sovětským svazem) rozšířil komunismus, byla v rumunské společnosti silná cenzura napříč politickými, ekonomickými a kulturními sektory.

Pokud jde o kulturní sektor, komunistický režim v Rumunsku často používal stranicko-státní propagandu, aby vymazal všechny symboly a artefakty předkomunistické éry, které mohly zůstat v myslích lidí. Aktivisté komunistické strany zahájili kontrolu umění, „aby odstranili a vymazali všechny stopy předchozí konfigurace“ a demontovali předchozí institucionální model atd. Komunistická rumunská vláda se nejen zbavila všech předchozích institucí a umělecké dědictví, které bylo založeno v předkomunistické éře, ale také fyzicky zlikvidovalo mnoho herců, hudebníků, malířů atd. Když Rumunsko zavedlo sovětský model komunizačního procesu, považovalo se za samozřejmé, že úřady uvalily „fyzické (zatýkání, zabíjení, institucionální čistky) a psychologická represe (teror, korupce, kompromisy)“. Mezitím komunistická rumunská vláda oznámila v letech 1944 až 1948 seznamy zakázaných svazků spolu se seznamy zakázaných spisovatelů. Na institucionální úrovni to poslední, co rumunská komunistická vláda chtěla, byli nekomunističtí intelektuálové, kteří by mohli být možnými oponenty a kritiky komunistické ideologi a komunistického režimu. Vládní komunistické úřady v Rumunsku tak vyloučily mnohé profesory a studenty z univerzit a už je nikdy nepustily zpět.

Co se týče komunistického politického sektoru, k potlačení v té době převládajícího antikomunismu a antisovětismu zavedl komunistický režim všude v Rumunsku mnoho cenzur, například se mobilizovala vojenská síla k likvidaci antikomunistického hnutí. Lidé, kteří byli nějak zapojeni do protikomunistického hnutí odporu, byli pronásledováni úřady a obvykle uvězněni. V Rumunsku došlo k náboženskému pronásledování, a to zejména k náboženskému pronásledování především pokud jde o řecké katolíky. Když se Rumunsko po 2. světové válce stalo součástí komunistického bloku, Rumunská komunistická strana považovala náboženství za "nebezpečný kapitalistický přežitek, který by mohl lidi zmást v správném chápání té jediné správné komunistické ideologie země". Církve v komunistickém Rumunsku nesměly vykonávat vzdělávací a charitativní činnost. Komunistické úřady v Rumunsku dokonce provedly patrimoniální vyšetřování v důsledku něhož mnozí lidé byli potrestáni za to, co udělali jejich předkové nebo příbuzní, ba dokonce i jen za to, že jejich dávní předkové měli nevhodný takzvaný "třídní původ". Dále pak lidé mohli být uvězněni jen za to, že měli příbuzné v zahraničí nebo si dělali legraci proti komunismu. Západní diplomaté působící v komunistickém Rumunsku nesměli bez zvláštního povolení cestovat po zemi a ani se přibližovat k pobřeží Černého moře. Rumunská komunistická vláda nemilosrdně - přinejmenším - obtěžovala lidi, kteří měli nějaký kontakt s lidmi žijícími v zahraničí. Komunistická tajná policie v Rumunsku dokonce i občas zavraždila osobu tím, že do ní napumpovala příliš mnoho Pentotalu sodného, ​​drogy pravdy, jako trest za to, že byla oponentem či kritikem komunistické ideologie nebo totalitního komunistického režimu v komunistickém Rumunsku.

Když už mluvíme o ekonomickém sektoru, Sovětský svaz převzal kontrolu nad rumunskou ekonomikou vytvořením asi 20-22 sovětsko-rumunských společných společností, včetně letecké společnosti, oceláren, pojišťovny, silniční dopravy, přístavů atd. V té době Sovětský svaz zcela ovládal východoevropský prostor.

Účelem cenzurního aparátu v komunistickém Rumunsku bylo podřídit všechny aspekty rumunské kultury (včetně literatury, historie, umění a filozofie) ideologii Rumunské komunistické strany. Všechny rysy rumunské kultury byly reinterpretovány podle ideologie rumunského komunistického režimu a jakékoli jiné interpretace byly zakázány jako formy „buržoazní dekadence“. Prakticky každý publikovaný dokument, ať už to byl novinový článek nebo kniha, musel projít schválením komunistického cenzora. Přísnost této komunistické cenzury se v čase měnila, nejpřísnější byla během stalinistické éry 50. let a nejvolnější během raného období vlády Nicolae Ceaușesca, které skončilo "Červencovými tezemi".

zobraziť viac ↓