7.11.1917: Dějiny neomarxismu od jeho vzniku až do současnosti

Mnohí ľudia sa pýtajú, že čože sú to za ľudia tí, čo postupne prevzali moc vo väčšine krajín západného sveta monopolným ovládnutím spoločnosti západných štátov. Keď sa na túto otázku odpovie, že to je NEW LEFT - Nová ľavica, zvaná neomarxisti, tak to často mnohí ľudia nechápu a pojem Neomarxizmus mylne nesprávne pokladajú za akési synonymické názvy pre komunizmus. Spájať Neomarxizmus či marxizmus iba len s ekonomickou marxistickou ideológiou sovietskeho typu je veľký omyl a nedorozumenie. Marxizmus má totiž viacero rôznorodých vetiev, pričom na ekonomiku primárne orientovaný marxizmus sovietskeho typu aký poznáme my z dvadsiateho storočia z Československa z rokov 1948 - 1989 je iba len jednou z nich.

Neomarxizmus, ktorý sa v posledných dvadsiatich rokoch v dnešnom post-demokratickom svete stal vládnuci ideológiou na západe, a ako taký je vetvou marxistickej ideológie, ktorá sa nazýva niekedy ako tzv. "Kultúrnu Neomarxizmus", a ako taká vychádza táto vetva od tzv. " frankfurtskej školy ". Táto vetva neomarxismu na rozdiel od vyššie zmieneného na ekonomiku primárne orientovaného marxizmu sovietskeho typu úplne rezignovala na etatizáciu súkromného vlastníctva (tj. rezignuje na tzv. "znárodňovanie" výrobných prostriedkov, respektíve konfiškovanie súkromného majetku) a fakticky v podstate plne akceptuje trhové hospodárstvo i celú kapitalistickú ekonomiku. Ostatne nie je to nič zvláštne, pretože nielen táto konkrétna vetva na západe už zhruba dvadsať rokov vládnuceho neomarxismu, ale v podstate vlastne tiež aj ostatné vetvy marxistickej ideológie taktiež dospeli dnes k plnej akceptácii trhového hospodárstva a kapitalistickej ekonomiky. Napríklad dnešná komunistická Čína nemá o nič menej kapitalistickú ekonomiku ako majú napríklad USA. Práve tak pozrime sa trebárs dokonca aj na tých zvyšných súčasných niekoľko málo prežívajúcich komunistických diktatúr, kde dodnes monopolne vládnu komunistickej strany. S výnimkou Severnej Kórei vychádzajúcej z na ekonomiku primárne orientovanej marxistickej ideológie sovietskeho typu, všade inde kde monopolne vládnu komunistickej strany sa už presadili také vetvy marxizmu, ktoré hoci sú síce odlišné od danej konkrétnej vetvy súčasného na západe vládnuceho neomarxismu, tak rovnako aj tieto vyššie spomínané vetvy marxistickej ideológie fakticky akceptujú trhové hospodárstvo a kapitalistickú ekonomiku.

Ďalej potom zatiaľ čo na ekonomiku primárne orientovaná ideológia marxizmu sovietskeho typu za utláčanú triedu vidí "proletariát", tzv. "robotnícku triedu", tj. robotníctvo; súčasná už zhruba dvadsať rokov na západe vládnuca vetva neomarxismu zvaná Kultúrny Neomarxizmus ako utláčaných vidia "menšiny" v tom najširšom slova zmysle.

A tak tým z Vás, ktorý chcú pochopiť fenomén súčasnej NEW LEFT - Novej Ľavice zvanej Neomarxizmus je určené toto historicky komplexné jednotné video zahrňujúce v sebe pôvodne dve samostatné videa, ktoré boli zlúčené do jednoho spoločného videa. A teda v tomto zjednotenom videu sú obidva tieto pôvodne samostatné diely Dejín neomarxizmu, zahrňujúce v sebe jednak pôvodný prvý samostatný diel "Dejiny neomarxizmu 1. diel" venujúci sa minulosti - histórii, tj. obsahujúci históriu "Vznik a počiatky neomarxizmu" a jednak zahrňujúce v sebe aj pôvodný druhý samostatný diel "Dejiny neomarxizmu 2. deil" venujúci sa zas dnešku, tj. dnešnému "Ovládnutiu západnej spoločnosti" zo strany tejto totalitnej neomarxistickej ideológie.

Myšlenka „kulturní revoluce“ není ničím novým. Už hrabě Joseph de Maistre, který byl patnáct let svobodným zednářem, psal: „Doposud byly národy vyhlazovány v souvislosti s porobením, tedy cizím vpádem. Zde se však naskýtá důležitá otázka: Může národ zemřít na svém území nikoli přesídlením nebo vpádem, nýbrž tím, že dovolí mouchám rozkladu narušit samotné jádro oněch původních a určujících zásad, které z něj činí to, čím je?“

Frankfurtská škola je však daleko prozíravější než naši minulí klasičtí liberálové a sekularisté. Alespoň si uvědomuje, že mravní úchylky, které podporují a šíří, učiní nakonec život společnosti nemožným a nesnesitelným. Tím vzniká veliký otazník nad tím, jaká vůbec bude ona budoucnost, k níž vedou.“ A tato krajně ultralevičácká a ultraliberální pro-potratově abortfašistická a LGBT homofašistická neomarxistická revoluce mezitím postupuje tiše vpřed....

„Západní civilizace dnes prochází krizí, která se zásadně liší od všech předchozích. Jiné společnosti v minulosti měnily své instituce nebo náboženská přesvědčení pod vlivem vnějších sil, případě postupným vývojem v rámci vnitřního růstu. Ale žádná, na rozdíl od té naší, nikdy záměrně neusilovala od základu nahradit náboženské přesvědčení a instituce, na nichž spočívá veškeré uspořádání společenského života… Civilizace je vykořeňována ze svých základů spočívajících v přirozenosti a tradici, přičemž dochází k její přestavbě do nového uspořádání, které je umělé a mechanické jako moderní továrna“, Christopher Dawson, Enquiries into Religion and Culture, 1933.

Pokud jde o původ frankfurtské školy, tak v době, kdy v Rusku proběhla bolševická revoluce, vládlo přesvědčení, že se „dělnická“ revoluce rozšíří do Evropy a případně i do Spojených států. Tak se ale nestalo. Koncem roku 1922 začala Komunistická internacionála (Kominterna) hledat důvody neúspěchu. Na Leninův popud se tehdy v moskevském Institutu Marxe a Engelse uskutečnil kongres Kominterny. Cílem setkání bylo mj. vyjasnit si plán marxistické kulturní revoluce a stanovit prostředky, jak jej uvést do života. Mezi účastníky kongresu se nacházeli György Lukács (přišel s myšlenkou na revoluční využití pohlavního pudu) a Willi Münzenberg (jenž navrhoval: „Musíme organizovat intelektuály a s jejich pomocí rozložit západní civilizaci. Jedině tehdy, až zničí její hodnoty a učiní život nesnesitelným, můžeme zavést diktaturu proletariátu.“). Konzervativní novinář a spoluzakladatel časopisu National Review Ralph de Toledano tehdejší kongres Kominterny označil za „možná zhoubnější pro západní civilizaci než bolševická revoluce sama“. Lenin zemřel v roce 1924. Stalin, který ho nahradil, považoval Lukácse, Münzenberga a podobné myslitele za „revizionisty“. Na Pátém kongresu Kominterny v létě 1924 se staly Lukácsovy spisy terčem kritiky. Ten se ovšem už dříve v roce 1922 podílel na pořádání setkání marxisticky zaměřených sociologů, které později vedlo ke zrodu tzv. frankfurtské školy. Tato „škola“ vznikla na frankfurtské univerzitě jako Institut für Sozialforschung (Institut sociálního výzkumu). Institut byl oficiálně založen v roce 1923 díky prostředkům Felixe Weila. Weil se narodil v Argentině a ve věku devíti let byl poslán do německých škol. Následně navštěvoval univerzity v Tübingen a Frankfurtu a svá studia zakončil doktorátem z politických věd. Právě zde začal jeho zájem o socialismus a marxismus. Podle historika Martina Jaye, který se dlouhodobě věnuje frankfurtské škole, byly tématem Weilovy disertační práce „praktické problémy v uskutečňování socialismu“. Prvním ředitelem institutu se stal zapřisáhlý marxista Carl Grünberg, byť institut neměl žádnou oficiální spojitost s komunistickou stranou. V roce 1930 převzal vedení Max Horkheimer, který byl přesvědčen, že marxistická východiska se mají stát základem bádání institutu. Když se k moci dostal Hitler, činnost institutu byla ukončena a jeho představitelé různými cestami utekli do Spojených států, kde se uchytili na předních univerzitách, jako jsou Columbia, Princeton, Brandeis a Berkeley. Mezi představitele školy lze započítat i gurua nové levice z šedesátých let minulého století Herberta Marcuse (jmenovitě odsouzeného Pavlem VI. za jeho teorii osvobození, která „pod pláštíkem svobody otevírá cestu bezmezné svévoli“ /POZNÁMKA: Pavel VI. na generální audienci 1. října 1969/, který spolu s Maxem Horkheimerem, Theodorem Adornem, populárním Erichem Frommem, Leem Löwenthalem a Jürgenem Habermasem patří k jejím nejvlivnějším myslitelům. Východiska frankfurtské školy můžeme v podstatě shrnout následovně: dokud je jedinec přesvědčen, nebo alespoň pociťuje naději, že se díky daru rozumu dají vyřešit problémy společnosti, pak společnost nikdy nedosáhne stavu beznaděje a odcizení, které jsou nezbytné k vyvolání socialistické revoluce. Jejich snahou je tedy podkopat dědictví západní civilizace. Proto její stoupenci prosazují co nejničivější kritiku každé myslitelné oblasti života, která by mohla narušit společnost a rozložit to, co považují za řád „útisku“. Doufají, že se jejich myšlenky a postupy rozšíří jako virus, aby, jak to vyjádřil jeden z nich, „dílo západních marxistů pokračovalo jinými prostředky“ /ZDROJ: Mark Poster v knize Foucault, Marxism and History, Cambridge 1984/.

Frankfurtská škola, aniž by ostatním blíže odkrývala své záměry, prosazuje pro zdárný postup „sametové“ kulturní revoluce mezi jinými následující věci: 1.) zvláštní trestnost rasových zločinů; 2.) zavádění nového jazyka a změnu obsahu a vnímání pojmů; 3.) sexuální výchovu a šíření homosexuality mezi dětmi; 4.) podkopávání autority rodičů, učitelů a školy; 5.) podporu přistěhovalectví ke zničení kulturního rázu země; 6.) rozšíření užívání drog; 7.) zesměšňování a jiné útoky proti náboženství, očerňování církví a náboženských institucí a lživá osočování a hanobení náboženských představitelů, světců a jiných mravních autorit církví a náboženských společností; 8.) extrémně přehnaná pomoc a ochrana práv zločinců a současně na druhé straně zas úplně nejistý, ba až úplně nespravedlivě nastavený právní systém proti obětem zločinů; 9.) závislost pokud možno co největšího množství lidí na státu a státních příspěvcích; 10.) ovládnutí sdělovacích prostředků; 11.) oslabování role rodiny a nakonec i její úplné rozbití. Jedna z hlavních myšlenek frankfurtské školy navazuje na Freudovo pojetí sexuality a vykládá jej ve smyslu „pansexuality“ zahrnující nevázané ukájení pohlavního pudu, stírání rozdílů mezi pohlavími a překonání tradičních vztahů mezi muži a ženami. Proto jsou jejími dalšími záměry: a) odmítání rozdílných rolí otce a matky, útok na autoritu otce, poslat matku po porodu dítěte pokud možno co nejrychleji do práce a tedy šopnout dítě co nejrychleji do předškolního zařízení, aby děti vychovával stát a nikoliv rodiče dětí, a tedy nejlépe úplně odstranit jakýkoliv výchovní vliv rodičů na děti anebo alespoň pokud možno co nejvíce minimalizovat vliv rodičů na utváření politického, náboženského a zejména pak hodnotově mravního světonázoru ich vlastních dětí; b) odstranění rozdílů ve výchově chlapců a dívek plus ponechání dětí bez jakékoliv mravní výchovy, a to zejména pak ponechání dětí bez jakékoliv mravní výchovy v oblasti sexuální morálky; c) odstranění veškerých projevů zvláštního postavení muže, např. přítomností žen v ozbrojených složkách; d) prohlášení žen za údajně prý „vykořisťovanou třídu“ a mužů za údajné „vykořisťovatele“. Münzenberg shrnul úsilí a cíle frankfurtské školy následovně: „Západ mravně zkazíme tak, až bude smrdět.“ Frankfurtská škola rozlišuje dva druhy revoluce: politickou a kulturní. Kulturní revoluci, která rozkládá řád zevnitř, považují za dlouhodobý plán zaměřený zejména vůči rodině, školství, sdělovacím prostředkům, oblasti pohlavního života, populární kultury, ba dokonce i řízený rozklad a postupné odstranování mravního účení církví a náboženských společností. Pokud jde o institut rodiny, tak takzvaná "Kritická teorie frankfurtské školy" hlásá, že „autoritářská osobnost“/POZNÁMKA: Pojem Theodora Adorna/ je plodem patriarchální rodiny, čímž navazuje na Engelsovu myšlenku vyjádřenou v jeho díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Ostatně už v Komunistickém manifestu se píše o „porobě žen“ v rodině a Marx se ve své Německé ideologii vyjadřuje o rodině jakožto základu společnosti jenom s pohrdáním. Jednou z podstatných zásad zmíněné kritické teorie je nutnost rozložit současnou rodinu. Stoupenci frankfurtské školy učí, že „dokonce i částečné zhroucení rodičovské autority v rodině může vést ke vzrůstu připravenosti následujících pokolení přijmout společenskou změnu“ /ZDROJ: Mirra Komarovsky, The Unemployed Man and His Family, New York 1940/.

Součástí revoluce je také boj proti vedoucímu postavení mužů ve jménu „osvobození žen“, což je myšlenka, která se později rozšířila a získala na síle hlavně díky Marcusovi a nové levici v šedesátých letech. Stoupenci frankfurtské školy navrhují přeměnit naši kulturu z „mužské“ na „ženskou“. Wilhelm Reich v roce 1933 v knize Masová psychologie fašismu napsal, že matriarchát je jediným původním druhem „přirozené společnosti“. Nemalým obhájcem matriarchální teorie byl rovněž Erich Fromm. Podle něj „mužskost“ a „ženskost“ nejsou „podstatným“ odrazem pohlavních rozdílů, jak se domnívali romantici, nýbrž pramení z rozrůznění životních rolí, jež jsou zčásti společensky dány /ZDROJ: Erich Fromm, „Robert Briffaults Werk über das Mutterrecht“ in Zeitschrift für Sozialforschung 2/1933/.

Taková dogmata se stala podhoubím pro krajní feministické myšlení, které dnes můžeme pozorovat téměř ve všech novinách, rozhlasu, televizích a internetu, a to zejména ve všech novinách, rozhlasu, televizích a internetu západního světa. Neomarxističtí revolucionáři věděli přesně, čeho chtějí dosáhnout a jak to udělat… a uspěli. Bertrand Russell bývá spojován s frankfurtskou školou v souvislosti se sociálním inženýrstvím. Ve své knize Vliv vědy na společnost píše: „Fyziologie a psychologie poskytují pole pro vědecké postupy, které stále čekají na další rozvoj. […] Význam toho [davové psychologie] nesmírně vzrostl díky vývoji moderních propagandistických metod. A nejvlivnější z nich se nazývá ‚vzdělávání‘. […] Sociální psychologové zítřka budou mít několik školních tříd, na nichž budou zkoušet různé metody, jak navodit neotřesitelné přesvědčení, že sníh je černý. Brzy se dostaví řada výsledků. Za prvé, že vliv domova narušuje kýžený výsledek. Za druhé, že toho nelze tak docela dosáhnout, pokud indoktrinace nezačne už před věkem desíti let. Za třetí, že velmi účinné je opakované odříkávání veršů doprovázených hudbou. Za čtvrté, že přesvědčení o bílé barvě sněhu je nutné představit jako chorobný sklon k výstřednosti. Teď ale předbíhám. Je na budoucích vědcích tyto zásady upřesnit a zjistit, na kolik přijde, aby děti uvěřily, že sníh je černý, a o kolik bude levnější, uvěří-li, že je tmavě šedý. […] Až se tyto postupy podaří dovést k dokonalosti, pak jakákoli vláda, která bude mít po generaci na starosti vzdělávání, bude schopna ovládat své občany bez nutnosti armády či policie“ /ZDROJ: B. Russell, The Impact of Science on Society. New York 1953/.

Michael Minnicino ve svém článku v časopise Fidelio poznamenává, že dědici Marcuse a Adorna nyní zcela ovládli univerzity, „vedou své studenty k tomu, aby nahradili rozum takzvanou politickou korektností‘. Ve Spojených státech a Evropě je jen málo odborných knih o umění, literatuře nebo jazyku, které by v současnosti otevřeně nevycházely z frankfurtské školy. Hon na čarodějnice na dnešních univerzitách probíhá na základě Marcusovy zásady ‚represivní tolerance‘ (tolerance pro hnutí zleva, netolerance pro hnutí zprava‘), kterou prosazují žáci frankfurtské školy“ /ZDROJ: M. Minnicino, „New Dark Age: Frankfurt School and Political Correctness“ in Fidelio 1/1992/.

Pokud jde o drogy, tak dr. Timothy Leary, který bádal a popularizoval halucinogenní drogy, nám dává nahlédnout do myšlení frankfurtské školy. Ve své knize Záblesky paměti uvádí svůj rozhovor s Aldousem Huxleyem, který řekl: „Až budou tyto drogy působící na mozek vyráběny ve velkém v laboratořích, přivodí hluboké změny ve společnosti. K tomu dojde v každém případě, ať s naší účastí, nebo bez nás. Všechno, co můžeme dělat, je šířit slovo. Hlavní překážkou v tomto vývoji, Timothy, je bible.“ Leary pak pokračuje: „Střetli jsme se zde s onou židovsko-křesťanskou oddaností jedinému Bohu, jednomu pravému náboženství a pouze jedné realitě, která je prokletím Evropy po celá staletí a Ameriky pak ode dne jejího vzniku. Drogy otevírající mysl mnohočetným realitám nevyhnutelně vedou k polyteistickému náhledu na universum. Cítili jsme, že nadešel čas pro nové humanistické náboženství založené na rozumném a tolerantním pluralismu a na vědou podloženém pohanství“ /ZDROJ: T. Leary, Záblesky paměti. Olomouc 1996. Překlad Petr Jochman/.

Pokud jde o populární hudbu a kulturu, tak z Adorna se stal nepsaný vedoucí „hudební katedry“ frankfurtské školy, neboť této otázce věnoval několik knih. Ze svého pohledu prosazuje disharmonickou a atonální hudbu jako nástroj ke zničení společnosti, vyvolání nevázanosti či úzkostných stavů. Prohlásil, že Spojené státy lze srazit na kolena pomocí rozhlasu a televize, které budou šířit nihilistickou kulturu. Pokud jde o sex, tak Alan Bloom si ve své knize Uzavírání amerického myšlení všímá, jaký dojem udělal na vysokoškolské studenty v šedesátých letech Marcuse se směsicí Marxe a Freuda. „Marcuse v dílech Eros a civilizace a Jednorozměrný člověk sliboval, že překonání kapitalismu a jeho falešného svědomí povede ke společnosti, kde jsou hlavně uspokojovány veškeré sexuální touhy… Rocková hudba zahrála u mládeže na stejnou strunu. Nevázané sexuální jednání, anarchismus, dolování iracionálního nevědomí a pouštění jej ze řetězu, to vše mají společné“ /ZDROJ: A. Bloom, The Closing of the American Mind. New York 1987/.

V roce 1953 se Institut sociálního výzkumu vrátil na frankfurtskou univerzitu. V roce 1969 umírá Adorno a roku 1973 Horkheimer. Nicméně institut pokračuje dál ve své práci a „kulturnímu marxismu“ frankfurtské školy se už podařilo přispět k oslabení rodinných svazků, náboženské tradice a celé kultury. Právě neomarxističtí intelektuálové přišli během demonstrací proti válce ve Vietnamu s heslem „make love, not war“ /POZNÁMKA: „Milujte se (ve smyslu fyzické lásky), neválčete“/, a byli to oni, kdo úspěšně prosazovali „negativní dialektiku“ /POZNÁMKA: Negativní dialektiku lze shrnout slovy: „Myslet rozpor, negativitu či non-identitu, nikoliv sekundárně či okrajově, ale jako jádro, z něhož myšlení čerpá svůj pohyb, aniž by si toho muselo být vždy plně vědomo“. Definice podle Jiří Růžička, „Adornova sebereflexe Rozumu“ in A2 29/2006/.

Z jejich dílny vzešla dnešní móda přepisování dějin, filosofické „dekonstrukce“ a hesel jako „rozdíly mezi pohlavími jsou věcí zvyklostí“ nebo „když ti to dělá dobře, tak to dělej“. Dr. Gerald L. Atkinson během své přednášky na Americké námořní akademii v roce 1999 posluchače seznámil s pozadím frankfurtské školy a připomněl jim, že to byli právě „pěšáci“ této školy, kdo zavedl před třiceti lety ve státních školách „cvičení vnímavosti“ /POZNÁMKA: Tzv. sensitivity training má údajně sloužit k uvědomění si vlastních předsudků a větší otevřenosti vůči druhým/.

Učitelé nemají v rámci „cvičení vnímavosti“ učit, nýbrž „ulehčovat“. Školní třídy se staly středisky „samovzdělávání“, kde děti hovořily o svých subjektivních pocitech. Tyto postupy měly děti přesvědčit o tom, že jsou svou vlastní autoritou v životě. Atkinson dále uvedl: „Bádání ‚autoritářské osobnosti‘, jemuž se v Americe ve čtyřicátých a padesátých letech oddávala frankfurtská škola, připravilo cestu následujícímu boji proti mužskému pohlaví, který prosazoval Herbert Marcuse se svou skupinou sociálních revolucionářů a nová levice šedesátých let pod zástěrkou ‚osvobození žen‘. O tom, že psychologické metody pro změnu osobnosti mají zbavit mužnosti amerického muže, svědčí slova zakladatele třetí síly v psychologii /POZNÁMKA: Třetí síla v psychologii je jiné označení pro humanistickou psychologii/ a propagátora psychoterapeutických tříd Abrahama Maslowa, který napsal: ‚Dalším krokem evoluce osobnosti je překročení jak mužnosti, tak i ženskosti k obecnému lidství“ /POZNÁMKA: V dopise ze dne 7. července 1957 cit. in Edward Hoffman, The Right to be Human. New York 1988/.

Dne 17. dubna 1962 měl Maslow přednášku pro skupinu řádových sester na Newtonské univerzitě Nejsvětějšího Srdce. Do svého deníku si později poznamenal, co říkal a s jak velkým „úspěchem“ se setkal, ale jedna věc ho zarazila: „Neměly mi nadšeně tleskat, měly mě napadnout. Kdyby si plně uvědomovaly, co jsem dělal, tak měly“ /ZDROJ: The Journals of A. H. Maslow, ed. R. Lowry. Pacific Grove 1979/.

Valerie Richesová v knize Sex a sociální inženýrství popisuje, jaký nátlak na poslance vyvíjely v šedesátých a sedmdesátých letech různé organizace angažujících se v oblasti kontroly porodnosti (tj. šíření antikoncepce, potratů, sterilizace). „Při pozorné četbě jejich výročních zpráv bylo zřejmé, že se v celé řadě nátlakových skupin angažoval v podstatě poměrně malý počet týchž lidí. Tuto síť spojovalo nejen dané osazenstvo, ale také finanční zdroje, ideologie a občas i stejná adresa; v některých případech měly navíc tyto organizace při prosazování svých zájmů přímo podporu státních úřadů. Ve středu oné sítě se nacházela Asociace pro plánované rodičovství se všemi svými výhonky. To, co jsme objevili, byla mocná struktura s obrovským vlivem. Další zkoumání odhalilo, že zmíněná síť vede mnohem dále, zahrnuje eugeniku, populační politiku, regulaci porodnosti, prosazování změn v oblasti sexuální a rodinné legislativy, sexuální a zdravotní výchovu. Její chapadla sahají do vydavatelství, zdravotnických, vzdělávacích a výzkumných zařízení, ženských organizací a manželských poraden – její vliv je patrný téměř všude. Zjistili jsme, že má značný vliv ve sdělovacích prostředcích a na ministerstvech, vliv, který rozhodně neodpovídá počtu stoupenců. Během našeho šetření jsme se zúčastnili symposia o sexuální výchově v Liverpoolu, kde jeden z řečníků nastínil taktiku sexuální výchovy slovy: ‚Pokud se nedostaneme k sexuální výchově, děti budou prostě následovat mravy svých rodičů.‘ Záhy se ukázalo, že se sexuální výchova má stát nástrojem podomních prodavačů sekulárního humanismu. V Americe vyšla zajímavá kniha, která se věnuje činnosti Rady Spojených států pro sexuální informovanost a výchovu (Sex Information and Education Council of the United States – SIECUS). Název knihy zní Skupina SIECUS: humanistická revoluce /ZDROJ: Claire Chambers, The SIECUS Circle A Humanist Revolution. Belmont 1977/.

SIECUS vznikl v roce 1964 a neztrácel čas v uskutečňování sociálního inženýrství skrze sexuální výchovu na školách. Jeho první předsedkyní byla Mary Calderonová, která byla úzce spojená se Společností pro plánování rodiny jako její zdravotní ředitelka. Calderonová sdílela postoje humanistického psychologa Rudolfa Dreikurse a snažila se prosazovat jeho myšlenky, jako např.: sloučení nebo převrácení pohlavních rolí; osvobození dětí od jejich rodin; odstranění takové rodiny, jak ji známe“ /ZDROJ: V. Riches, Sex & Social Engineering. Ashford 1986/.

O tom, jak vlna frankfurtské školy a humanitní psychologie zaplavuje školy, napsal James Caffrey v časopise britského Sdružení katolických rodin Catholic Family, kde varoval před programem občanské výuky (osobnostní, společenské a zdravotní výchovy) v rámci celostátního učebního plánu: „Je nutné pozorně sledovat slovník, který se v tomto novém předmětu používá, a ještě důležitější je odhalit filosofické základy, na nichž stojí. Nápovědou zde může být slovo ‚volba‘, které se neustále v příručkách občanské výchovy opakuje, a velký důraz na to, aby žáci ‚diskutovali‘ a ‚vyjasňovali si‘ své názory, hodnoty a volby v každé dané otázce. Není to nic jiného než postup známý jako ‚vyjasňování hodnot‘, který je zaměřen proti katolicismu, jakož i judaismu a islámu. Průkopníky této koncepce vycházející z ‚humanistické psychologie‘, v níž jsou pacienti považováni za jediné soudce svých činů a mravního jednání, se v šedesátých letech stali psychologové William Coulson, Carl Rogers a Abraham Maslow. Ti záhy začali ‚vyjasňování hodnot‘ prosazovat do škol a dalších institucí, jako byli např. kláštery nebo semináře, a to s osudovými následky. Kláštery se vyprázdnily, došlo k strmému poklesu povolání a víry v Boha. Proč? Protože katolické instituce stojí na neochvějné víře např. v Credo či desatero. Vyjasňování hodnot ale vychází z mravního relativismu, kde neexistuje objektivní a absolutní dobro a zlo nebo závislost na Bohu. Stejné uvažování má být vštěpováno zranitelným dětem a dospívajícím. Základní filosofie ‚vyjasňování hodnot‘ považuje skutečnost, kdy jsou děti vedeny učitelem ke ctnostem, jako jsou čestnost, spravedlnost nebo cudnost, za indoktrinaci dětí a ‚narušení‘ jejich mravní svobody. Je požadováno, aby si děti samy svobodně zvolily svoje hodnoty; učitel jim to může nanejvýš ‚ulehčovat‘ a musí se vzdát veškerého moralizování nebo kritiky. Jak komentoval jistý australský právník znepokojivý vývoj v tamějším školství: ‚Ústřední myšlenkou vyjasňování hodnot je, že nejsou žádné dobré nebo špatné hodnoty.‘ Schází-li dětem jasné mravní vedení, budou se přirozeně rozhodovat na základě svých pocitů. Silný vliv vrstevníků, jimž jsou cizí hodnoty pramenící z božského zdroje, je zárukou toho, že se ‚sdílené hodnoty‘ budou řídit tím nejnižším jmenovatelem. Ve jménu udržitelného rozvoje se utváří takové smýšlení, které přijímá postoje proti životu a pro regulaci porodnosti jako zodpovědné a žádoucí. A ‚uvědomělá volba‘ ohledně zdraví a životního stylu je eufemismem pro jednání, které je zcela v rozporu s křesťanským pohledem na mateřství, otcovství, svátost manželství a rodinný život. Pokud dovolíme, aby toto rozvracení hodnot pokračovalo, ztratíme zanedlouho vše, za co naši předci bojovali a umírali“ /ZDROJ: Catholic Family ze srpna 2000/.

Philip Trower autorovi tohoto článku v dopise napsal: „To, čeho jsme nyní svědky, je prolínání dvou myšlenkových škol: frankfurtské školy a liberální tradice sahající k osvícenství osmnáctého století. Frankfurtská škola má sice pochopitelně rovněž svůj vzdálený původ v osvícenství osmnáctého století, ale stejně jako marxismus-leninismus je odštěpeneckým hnutím. Bezprostřední záměry klasického liberalismu i frankfurtské školy jsou v podstatě stejné, ale konečný cíl je jiný. Liberálové se snaží takzvaně ‚ozdravit‘ a ‚zdokonalit‘ západní kulturu, frankfurtská škola usiluje o její zničení /POZNÁMKA: Philip Trower je anglický historik a spisovatel, který se obrátil na katolickou víru pod vlivem amerického básníka Dunstana Thompsona. Je autorem mj. knih A Danger to the State, Turmoil and Truth nebo Church and the Counterfaith/.