VÝZNAMNÉ MESTÁ 30.diel: Rím /Talianska republika/

Město Řím je co do své teritoriální rozlohy i co do počtu svého obyvatelstva největší město a současně i hlavní město dnešní Italské republiky. Město Řím pokud jde o geomorfologii, tak tyčí se uprostřed ploché oblasti přibližně trojúhelníkového tvaru, která se rozprostírá po obou březích terminálního úseku Tibery. Tuto rovinu Campagna Romana zabírají ve své střední části mírně se svažující svahy sopečných kuželů Monti Sabatini a Colli Albani, které se překrývají a střídají s naplaveninami, kde je mezi jedním a druhým vklíněna Tibera, která vytvořila průchod úzký méně než 1 kilometr. Konkrétně kopce vlevo Tibery – Sedmi pahorků – jsou tvořeny především vulkanickými produkty okrsku Colli Albani - střední svrchní pleistocén, reprezentovanými tufy, pyroklastickými proudy a lávovými proudy. Kopce napravo od Tibery jsou z velké části tvořeny štěrkopískovými usazeninami středního pleistocénu, takzvaně mořské, říční a jezerní, obsahující fosilní pozůstatky velkých savců, kteří obývali římskou Campagnu; výše mohou být vulkanické produkty z oblasti Sabatini. Na úpatí Monte Mario a Gianicolo naopak vystupují šedé a namodralé opuky střídající se s jemnými písky z pliocénu. Blízkost vulkanických reliéfů, ale i seizmicky aktivních apeninských reliéfů má na svědomí to, že město Řím často poškozovala zemětřesení. Původní morfologie městské lokality města Řím se nachází v mnoha a často náhlých výškových rozdílech, které stále oživují městskou strukturu města Řím, a to 57 metrů nad mořem Campidoglio se tak prudce zvedá na podložním Piazza Venezia cca 20 metrů, zatímco čtvrti Trastevere cca 18 metrů dominuje Gianicolo cca 88 metrů; pokud jsou ostatní výšky zahrnuté do oblasti antického města Řím skromnější - Palatino cca 51 metrů; Quirinale cca 47 metrů; Esquilino 31 cca metrů, konzistentnější výšky a výškové rozdíly v městě Řím se nacházejí v oblastech zastavěných během dvacátého století, až po extrémní případ Monte Mario cca 139 metrů. Na druhou stranu lze přesněji vyhodnotit množství skládek, které v centrální městské oblasti města Řím téměř všude přesahuje mocnost 5 metrů, a to až k hodnotám mnohem vyšším: výsypy cca 10-15 metrů jsou evidovány podél celého území města Řím, cesta Via del Tritone cca 10-16 metrů v souladu s Circus Maximus a archeologickou promenádou Via delle Terme di Caracalla, cca 13-15 metrů v údolí Kolosea a podél via Labicana cca 12-20 metrů na celé trase via Nazionale až do více než 20 metrů v souladu s nádražím Termini, univerzitním městem a na některých dalších místech. Většina z těchto nejviditelnějších případů pochází z dávných zásahů, když šlo o naplnění údolí a malých údolí, aby se odstranila velmi častá stagnace vody. Zároveň postupem času byly podniknuty kroky k zachycení, vedení a odvodnění četných potoků a pramenů přítomných v městské oblasti města Řím, takže dnes v městě Římě teče na povrchu pouze Tibera a poněkud proti proudu od starověkého města Aniene. Remodelační zásahy prováděné v moderní a současné době měly na druhé straně za cíl zregulovat sklon vozovek na dně údolí, jako například Via del Tritone, Via Nazionale, Viale Manzoni, abychom se omezili na některé konzistentnější přenosy nebo plánované oblasti ve výstavbě jako například nádraží Termini, Univerzitní město a podobně. Pokud jde o samotnou lokalizaci a vývoj města Řím, tak i navzdory evidentní relevanci antropických zásahů se zdá, že přírodní charakteristiky lokality města Řím, původně drsnější, měly velkou váhu v poloze protohistorických sídlišť, z nichž by město Řím pocházelo. Prvkem, díky kterému byla římská lokalita výhodnější než mnoho jiných podobných, byla přítomnost Tibery. Řeka, splavná ve starověku až do Umbrie, byla používána jako komunikační cesta mezi mořem a Apeninskými oblastmi, a tak pozemní cesty, které sledovaly údolí; protože koryto řeky Tibery má malý výškový rozdíl bezprostředně po proudu od Tiberského ostrova, zde bylo nutné přerušit náklad překládkou na pozemní vozidla nebo jiná plavidla, takže ještě v devatenáctém století mělo město Řím dva říční přístavy, jeden po proudu od ostrova, Ripa Grande, a jeden proti proudu, Ripetta. Malý ostrůvek se tedy ukázal jako uzlový bod pro tranzity. Kontrola nad Palatinem a Campidogliem - nejbližší výšiny zleva k Tiberskému ostrovu, pak také nad Aventinem a poté nad Gianicolo, předmostí na pravém břehu Tibery, umožnilo to kontrolu nad ostrovním uzlem a jistě podpořilo ekonomický a politický rozvoj města Řím. To také stálo na hranici mezi regiony obsazenými Latiny a Etrusky, přičemž byla schopna aktivovat obchodní kontakty na střední a dlouhé vzdálenosti, navrhovat se jako místo setkávání a obchodní i kulturní výměny a poté i jako politické centrum. Politická funkce zaručovala v průběhu staletí životaschopnost městského centra města Řím a jeho obyvatel, zatímco kolem uzlu tvořeného městem Řím krystalizují sítě a toky komunikací zděděné ze starověku a přitahují nové, jako jsou železnice a dálnice. Římský městský uzel a aktivity, které se tam odehrávaly, měly dlouhou dobu význam pouze pro střední a severní Lazio; po roce 1870 politická funkce znovu oživila město Řím a jeho kapacitu komunikačního uzlu, od té doby vykonávané v celostátním měřítku jako spojnice mezi severem a jihem Itálie. Pokud jde o podnebí města Řím, tak poloha města Řím vzhledem ke komunikačním trasám je také kombinována s některým dalším prvkem příznivým pro osídlení, jako je klima. Podnebí města Řím, které se nachází ve středomořské oblasti, zahrnuje velmi mírné teploty s ročními průměry 15,9 °C; nejchladnější měsíc leden má v průměru 7 °C, nejteplejší červenec 25 °C. Deštivých dnů je ve městě Řím v průměru 102 za rok, celkem něco přes 800 mm srážek a roční průměrná relativní vlhkost 63 %, které jsou rozloženy tak, aby vyvolaly zvýrazněné letní suché období. Růst města Řím má významný dopad na klimatické údaje, zvyšuje teploty v důsledku fenoménu „městského tepelného ostrova“ a snižuje relativní vlhkost a rychlost větru v zastavěné oblasti města Řím a v bezprostřední blízkosti. Pokud jde o zásobování vodou, tak mezi 19. a 20. stoletím již v minulosti prováděné odvodňovací a kanalizační práce Tibery byly obnoveny a dokončeny rozšířením rekultivačního území na oblast do 10 km od centra města Řím v roce 1878 a poté v roce 1903 na celý venkov oblasti obce Řím - povinné rekultivační zásahy i na náklady vlastníků pozemků. Kontrola vod Tibery a ochrana před povodněmi zůstávaly po staletí neřešitelnými problémy, které se postupem času zhoršovaly v důsledku zúžení, způsobené domy, mlýny at podobně, které zabíraly břehy a zaplnění způsobené zvýšení vstupů materiálů produkovaných erozí proti proudu, růstem a absencí bagrování koryta řeky. Řešení za účelem ochrany města Řím přinesla až stavba „muraglioni“, vysokých náspů od počátku dvacátého století, které zadržely záplavy řeky: je to navíc řešení, které možná až příliš radikálně oddělilo město Řím od řeky a které se v každém případě omezuje na centrální městskou oblast města Řím, budovanou proti proudu a po proudu od historického centra města Řím. Účinky regulace průtoku vodního toku byly namísto toho získány výstavbou vodní elektrárny Castel Giubileo v roce 1951, jejíž povodí funguje také jako rekultivační nádrž pro vody Tibery, několik kilometrů proti proudu od městského centra města Řím, a s různými dalšími podobnými pánvemi podél horního a středního toku řeky Tibery. To bylo zejména v 60. a 70. letech dvacátého století vážně narušeno v rovnováze vodního útvaru řeky Tibery s masivním vytěžováním kameniva pro stavební využití z koryta a v kvalitě jeho vod s rozsáhlými vstupy znečišťujících látek, které jinak až do prvního desetiletí dvacátého století mohly býti použity k jídlu a později ke koupání. Od 90. let dvacátého století byl zahájen program obnovy řek s pečlivější kontrolou vypouštění. Pokud jde o zásobování pitnou vodou města Řím, tak problém - úměrný důslednosti obyvatelstva a aktivit - byl brilantně vyřešen již ve starověku zprovozněním velkého množství potrubí, že ještě i v devatenáctém století dosud v podstatě plně dostačujících potřebám tehdejšího Papežského státu včetně Papežova města Řím v době jeho násilné anexe vojsky Italského království v roce 1871. Pak teprve o několik desetiletí později po skončení první světové války začalo docházet k určitým problémům, a tak kromě obnovy a posílení některých starověkých potrubí ve městě Řím bylo uvedeno do provozu i několik dalších akvaduktů, z nichž nejdůležitější je akvadukt Peschiera-Capore. Celkově tyto akvadukty zaručují zásobování města Řím, které je stále bohaté a kvalitativně považováno za jedno z nejlepších v Itálii. Pokud jde o samotné Římské Křesťanství, tak existence křesťanské komunity v samotném městě Římě je s jistotou doložena nejpozději od 40. let prvního století po Kristu: v prvním století po Kristu žijící tehdejší dobový současník římského pohanského císaře Claudia a jeho životopisec, římský pohanský historik Suetonius v životě pohanského císaře Claudia doslova píše, že císař Claudius «Iudaeos, illore Chresto, assidue tumultuantes Roma expulit», tj. po česky: «nařídil vyhnat z Říma Židy, kteří se neustále bouřili kvůli Kristovi“. Křesťanské poselství se brzy dostalo do Říma a našlo své první centrum šíření v židovské komunitě. Další svědectví, prvořadého významu v římské komunitě, představuje apoštol svatý Pavel, a to zejména zde v tomto kontextu v případě samotného města Říma zejména je významný List svatého apoštola Pavla Římanům, který apoštol svatý Pavel napsal zhruba kolem roku 57-58 po Kristu; později tentýž apoštol svatý Pavel sám přijede jako vězeň do města Říma, aby i tam navzdory svému uvěznění šířil Boží slovo. Ještě před příchodem apoštol svatý Pavla do města Říma, přišel do města Říma samotný apoštol svatý Petr, který se stal prvním křesťanským, prvním katolickým biskupem města Říma a současně tím i prvním papežem katolické církve. V samotném závěru druhého listu apoštola svatého Pavla biskupovi Timotejovi je kromě jiných několika mála nejbližších spolupracovníků apoštola svatého Pavla zmiňován také i místní křesťanský Říman - svatý Linus. Po mučednické smrti svatých apoštolů, svatého Petra a Pavla v městě Římě v roce 67 po Kristu, se právě tento svatý Linus stal po apoštolovi svatém Petrovi druhým katolickým biskupem města Říma a současně tím i druhým papežem katolické církve. V roce 67 po Kristu vyvolal požár města Říma úmyslně podpáleného císařem Nerem neronské pronásledování křesťanů křivě obviněných z údajného podpálení města Říma. Oba dva apoštolové - svatí Petr a Pavel následně zemřeli ve městě Římě krutou mučednickou smrtí. A to navíc ještě k tomu oba dva tito svatí apoštolové, svatí Petr a Pavel byli popraveni ve městě Římě v jeden a tentýž stejný den - dne 29. června roku 67 po Kristu /po slovensky: 29. júna roku 67 po Kristovi/. Z pohledu samotných pohanských Římanů byl apoštol svatý Petr jakýmsi "obyčejným Židem bez římského občanství, a proto pro apoštola svatého Petra pohanští Římané určili smrt ukřižováním. Apoštol svatý Petr ze své hluboké křesťanské pokory se necítil býti hoden zemřít stejnou smrtí, jakou zemřel náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, a tak na svou žádost byl apoštol svatý Petr onoho dne 29. června roku 67 po Kristu /po slovensky: 29. júna roku 67 po Kristovi/ ve městě Římě ukřižován na obráceném kříži směrem "nohami nahoru a hlavou dolů". Současně ve stejný den 29. června roku 67 po Kristu /po slovensky: 29. júna roku 67 po Kristovi/ ve městě Římě byl popraven také i apoštol svatý Pavel, a to "stětím", tj. pohanský římský kat na popravišti popravčí sekyrou useknul hlavu apoštola svatého Pavla. Na rozdíl od apoštola svatého Petra měl apoštol svatý Pavel římské občanství, a proto podle římského práva apoštol svatý Pavel jako římský občan nemohl býti ukřižován, protože ukřižování byl hrdelní "trest" určen pouze jen pro "cizince" a "neobčany", zatímco pro římské občany byl určen hrdelní "trest" poprava "stětím" - useknutím hlavy popravčí sekyrou. Oba svaté apoštoly, svatého Petra a Pavla odsoudil k smrti psychopatický pohanský římský císař Neron ve městě Římě dne 29. června roku 67 po Kristu /po slovensky: 29. júna roku 67 po Kristovi/. Kdyby apoštol svatý Petr hypoteticky zemřel dřív než apoštol svatý Pavel, tak by se nejspíše právě samotný apoštol svatý Pavel stal po apoštolovi svatém Petrovi druhým katolickým biskupem města Říma a současně tím i druhým papežem katolické církve. Vzhledem k tomu však ale, že oba dva čelní svatí apoštolové, svatí Petr i Pavel zemřeli v městě Římě stejného dne 29. června roku 67 po Kristu /po slovensky: 29. júna roku 67 po Kristovi/, tak se druhým katolickým biskupem města Říma a současně tím i druhým papežem katolické církve stal nejbližší spolupracovník apoštola svatého Pavla - svatý Linus, jehož úřad Římského biskupa a současně tím i papežský pontifikát svatý Linus vykonával ve městě Římě v letech 67 - 76 po Kristu. Tento po apoštolovi svatém Petrovi v pořadí druhý katolický biskup města Říma a současně tím i druhý papež katolické církve svatý Linus zemřel ve městě Římě dne 23. září roku 76 po Kristu /po slovensky: 23. septembra roku 76 po Kristovi/. Jinak pokud jde o Křesťanství a Katolickou církev, tak Křesťanství je náboženství zjevené Ježíšem Kristem, který je zároveň zakladatelem Křesťanství i zakladatelem Katolické církve a proto pouze jen Katolická církev je jediná pravá Církev Kristova. V této souvislosti pokud jde o zjevenou pravdu Boží a Boží poselství samotné, tak bez jakýchkoliv diplomatických servítek otevřeně řečeno - pouze jen samotné křesťanství je jediné skutečně pravé Boží náboženství, a ze všech těch ve světě existujících nejrůznějších církví a náboženských společností pouze jen samotnou Katolickou církev založil a nám lidem nabízí samotný Bůh. Všechna ostatní náboženství jsou nepravá - falešná náboženství satanova, protože všechna ostatní náboženství si vymysel podvodník a arcilhář světa ďábel - satan, všechny ostatní církve a náboženské společností založil a nám lidem nabízí podvodník a arcilhář světa ďábel - satan. Po dlouhých staletích krvavého pronásledování křesťanů - katolíků, naše náboženství legalizoval v Římě římský císař Konstantin I. svým Milánským Ediktem v roce 313 po Kristu. Pokud jde jinak o populaci města Říma, tak město Řím je největší a zdaleka nejlidnatější v Itálii. V roce 1870 zde v městě Řím žilo 226 022 obyvatel a město Řím směřovalo ke stále rychlejšímu růstu: v roce 1901 město Řím přivítalo 422 000 obyvatel, kteří vzrostli na 931 000 v roce 1931 a dokonce na 2 188 000 v roce 1961, se zřetelným zrychlením v posledním poválečném období. Po dlouhé fázi demografického růstu, která vyvrcholila na počátku 80. let, tj. sčítání lidu 1971, 2 782 000; Sčítání lidu v roce 1981, 2 831 000 obyvatel). Město Řím zaznamenává kontinuální úbytek trvale bydlícího obyvatelstva v městské části města Řím: sčítání v roce 1991 již zaznamenalo zřetelný pokles, nicméně potvrzený matričními údaji vztahujícími se k následujícím letům - 2 661 400 obyvatel v roce 1995; 2,646,800 v roce 1998; v roce 1992 zřízení obce Fiumicino snížilo počet obyvatel hlavního města Řím o dalších 45 000 obyvatel a jeho obecní rozlohu 222,3 km 2. Po poklesu zaznamenaném od počátku 90. let a pokračujícím po celé desetiletí - 2 546 860 obyvatel v roce 2001, začala populace města Řím opět téměř neustále růst; počet 2 864 731 obyvatel k 1. lednu 2016 zaznamenal pouze mírný pokles o 0,3 % oproti předchozímu roku, což naznačuje trend ke stabilizaci demografické dynamiky města Řím. Proces změny velikosti počtu obyvatel města Řím, ke kterému došlo v posledních desetiletích dvacátého století, našel vysvětlení jak v přirozeném trendu počtu obyvatel, tj. v poklesu, tak i v přerozdělování rostoucích kvót obyvatel a přistěhovalců v centrech městského pásu města Řím a v obcích v provincii, z nichž mnohé již nějakou dobu na rozdíl od hlavního města Řím zaznamenaly nárůst počtu obyvatel. Od počátku 70. let se ve skutečnosti stal zřejmým deglomerativní trend motivovaný kongescí, městským nepořádkem a celkovým kvalitativním zhoršováním městského centra města Řím, růstem životních nákladů, rigiditou trhu s nemovitostmi, pozitivní socioekonomický vývoj sousedních obcí, který vedl k většímu demografickému nárůstu v obcích provincie. Podobný mechanismus fungoval i v rámci samotné římské obce, kde se obyvatelé z velké části stěhovali ze čtvrtí - orgány správní decentralizace, zřízených v roce 1972 v počtu dvacet, dnes nazývaných municipi a redukovaných na patnáct historického centra města Řím do periferních jednotek; centrální oblast města Řím také pociťuje důsledky rychlého demografického stárnutí, ale také velmi malého obratu populace města Řím, protože polarizuje terciární a manažerské aktivity - počínaje striktně politickými a vládními aktivitami, které nyní kompaktně charakterizují velkou oblast kolem parlamentu budovy, které masivně nahradily obytnou funkci, kde se obyvatelé města Řím z velké části přesunuli z částí dnes nazývaných radnice a redukovaných na počet patnáct historického centra města Řím do okrajových částí města Řím. Obecní obyvatelstvo města Řím posuzované jako celek však nevykazuje charakteristiky, které by se výrazně vzdalovaly celostátním průměrným hodnotám, s mírou porodnosti 8 ‰ a úmrtností 9,9 ‰ (2015), domácnosti města Řím složené v průměru z méně než 3 členů, silné a rostoucí stárnutí města Řím i feminizace města Řím; roste procento narozených v zahraničí, tj. 17,5 % v roce 2015. Některé zvláštnosti populace města Řím lze snadno připsat roli politického kapitálu, jako je úroveň vzdělání obyvatel města Řím, která je vyšší než celostátní průměr, nebo pozoruhodná schopnost města Řím přitahovat imigraci mimo EU pro práci. Důsledná přítomnost cizích občanů je ve městě Řím navíc tradiční, i když se v tomto smyslu týká společenských vrstev různých typů lidí, tj. umělci, intelektuálové, řeholníci i diplomaté, a motivací jiného řádu, tj. historicko-umělecké a kulturní hodnoty města Řím, blízká přítomnost státu Vatikánu, diplomatické mise do Italské republiky i Svatého stolce, tj. do Vatikánu a podobně. K 31. prosinci 2015 bylo cizinecké obyvatelstvo ve městě Řím 365 181 lidí, což se rovná 12,7 % z celkového počtu obyvatel města Řím, což je v porovnání s rokem 2014 v podstatě stabilní číslo, ale o 6,3 bodu vyšší než v roce 2000. V roce 2015 pocházela téměř polovina zahraničních rezidentů v hlavním městě Řím z evropského kontinentu, 34 % z oblasti Společenství takzvané Evropské Unie, a to zejména nejvíce z Rumunska, tj. 88 771 osob; následují pak obyvatelé z asijského kontinentu - cca 33 % cizinců, tj. 119 265 osob. Pokud jde o městské uspořádání města Řím, tak i navzdory demografickému poklesu, ke kterému došlo v posledních desetiletích dvacátého století, město Řím nadále zaznamenávalo poměrně trvalý, byť nesouvislý stavební a topografický růst, a to jak v důsledku snížení počtu rezidentních rodin, což odpovídalo nárůstu počtu rodin a tím i poptávky po bytech a v důsledku zvýšené poptávky po obslužných činnostech tak, že zastavěná plocha je nyní více než čtvrtina rozlohy obce: i přes velmi značné rozšíření tím druhým si město Řím udržuje celkovou hustotu asi 2200 obyvatel/km 2. Obecně je stále více zřejmé, jak mechanismy pozemkové renty působí tím, že zvláště vylepšují určité sektory města Řím: centrální oblast, nyní téměř celou, zatímco až do nedávné minulosti zůstávaly některé její více degradované části okrajové pro přestavbu - vypořádání procesů; některé pericentrální oblasti, které vznikly jako prestižní sídla města Řím s výraznou rezidenční funkcí, kde je tendence k diverzifikaci využití budov, ale zachování převahy obytného využití, a to i z důvodu přesných kvalit prostředí, jako je nadmořská výška -na kopce Parioli, Monte Mario, Gianicolo a podobně, nebo poskytování zelených ploch - okresy Salario, Terst, Nomentano a podobně; konečně některé výrazně okrajové oblasti novější výstavby, vysoké kvality, často organizované do racionálně plánovaných obytných čtvrtí a vybavené nezávislými službami. Celkově je nyní realitní dotace taková, že drasticky snížila napětí v oblasti bydlení, které charakterizovalo první desetiletí poválečného období, kdy se zdálo, že podstatně nekontrolovaná expanze je nevyhnutelná, jako lesní požár, často nezákonný a z velké části založený na vlastní výstavbě. Ve skutečnosti tyto jevy nevymizely ani v následujících desetiletích, ale byly rychleji obnoveny a začleněny do „právního města“ města Řím. Stavební expanze kompaktního města Řím již obecně dosáhla konsolidovaných a legalizovaných „spontánních“ center. Ve východních kvadrantech expanze přesáhla administrativní meze, víceméně pevně navazovala na expanzi ze sousedních obcí. Celkově, s výjimkou některých krátkých nezastavěných úseků, lze území zahrnuté do Grande Raccordo Anulare považovat za plně urbanizované; které dává celé městské struktuře města Řím nejasně hvězdný tvar. Přestože již v 60. letech 20. století nebyl územní plán a jeho následné varianty konkrétně realizovány, město Řím přesto zaznamenalo různé koordinované zásahy v rámci racionalizace sítí obslužné infrastruktury jako ACEA, Telecom a jiné. V městě Řím podloží a především v silniční a železniční infrastruktuře: vytvoření okruhu železnice spojené s metropolitními tratěmi; rozšíření posledně jmenovaného a další projekty rozšíření; rozšíření okruhu na tři jízdní pruhy na většině trasy; obnova nebo modernizace některých tratí v místě, tj. tramvaje; ochrana tras silničních vozidel - vyhrazené jízdní pruhy; vytvoření odpočinkových a výměnných zón, zásahy realizované v městě Římě z větší části v roce 1990 u příležitosti konání mistrovství světa v kopané v Itálii. U mnoha zmíněných prací a u jiných s menším dopadem, jako je mnoho stavenišť otevřených během 90. let v centrálních a okrajových částech města Řím pro archeologické vykopávky a různé restaurování a restaurování dědictví historické budovy jsme při několika příležitostech využili konkrétních legislativních zásahů souvisejících s rolí města Říma jako hlavního města státu italského státu. Dále bychom neměli zapomínat na dokončení řady administrativních a urbanistických zásahů zahájených ve městě Římě již v 80. letech dvacátého století, které umožnily funkčně znovu připojit k městu Řím plochy postavené nelegálně v předchozích letech, regulovat jejich stav a zlepšovat jejich infrastrukturní vybavení, zatímco některé městské a příměstské veřejné zelené plochy byly ve městě Římě rozšířeny a konsolidovány, včetně parku Appia Antica a park Veio. V několika případech došlo k reorganizaci území obce a města Řím v souvislosti se sanací a znovuvyužitím architektonických, historicko-uměleckých a krajinných struktur, které fungovaly jako původní faktory pro podporu využití zdejšího území. Přes rozsáhlý komplex staveb však město Řím nedořešilo své funkční problémy, včetně především problémů mobility, zkomplikovaných kontroverzní dynamikou, podle níž demografické vyprazdňování historického centra města Říma ve prospěch terciárního střídání procesy návratu obyvatel do restrukturalizovaných centrálních obvodů města Řím. Zdá se, že tuto dynamiku lze přičíst obnovení investičních operací v centrálních oblastech města Řím trhem s nemovitostmi a veřejným politikám pro přestavbu městské struktury města Řím, která byla zdůrazněna v 80. a 90. letech dvacátého století v mnoha velkých západních evropských městech, aby se podpořilo opětovné osídlení historických center měst novými středními vrstvami, většinou tvořenými z vysoce příjmovými profesními oblastmi pokročilého terciárního sektoru. Dále v římském případě nelze problém organizace automobilové dopravy řešit pouze ve smyslu zajištění dopravy obyvatelům či dojíždějícím za prací, kteří do města Říma míří mimo obec, ale je třeba počítat s rostoucím přílivem, téměř neustálým počtu turistů a poutníků v průběhu roku do města Říma s nárůstem příjezdů +27,1 % a v přítomnosti +23,7 % mezi roky 2010 a 2014, jejichž přepravní náročnost ve městě Římě se nezdá býti kontrolovatelná, ne-li při příležitosti výjimečných událostí jako byl například i zmíněný šampionát v kopané ročník 1990 nebo jubilejní ročník 2000, které jsou také spojeny s dopravou. Z regionálního a národního hlediska si město Řím zachovává tradiční roli komunikačního uzlu: mezi nimi se však města Řím přímo týkají pouze železnice, kterými nutně procházejí tratě na sever a ze severu, podél Tyrhénského moře a ve směru z Florencie - Bologna a a na jih ve směru Neapol-Reggio di Calabria; v městě Římě jsou také dvě transapeninské linky, a to pro Umbrii a Marches a pro Abruzzo, stejně jako řada místních tras. Velký silniční provoz v městě Řím již téměř nevyužívá konzulární silniční systém města Říma, a to i přes modernizace, kterými prošel přímo u města, ale spíše dálniční síť. Město Řím je obsluhováno úseky A12 pro Civitavecchia, s odbočkou pro letiště Fiumicino a městskou průnikovou trasou až do čtvrti Portuense, a A24 pro L'Aquila- Pescara s průnikem až do čtvrti Tiburtino; sekce pro město Milán a město Neapol - dříve A1 a A2 stály na prstenci tvořeném GRA; ty byly spojeny spojovací silnicí vybudovanou východně od města mezi Fiano Romano a San Cesareo která zase protíná A24 poblíž Tivoli. A konečně, obě letiště pro cestující, starší Ciampino a Fiumicino, spadají do jiných městských oblastí, i když jsou pevně spojena s městem, zejména s tím druhým. Pokud jde o historii - dějiny města Řím, tak Římská analistická tradice datovala založení města Říma Romulem (➔) do roku 754 nebo 753 před Kristem, a to na základě legend různého původu, tj. latinské, římské i řecké, které jej znovu spojila s Trójany pocházejícími z Ilia pod vedením Aenea a s krály Alby, potomky trojského hrdiny. Archeologické důkazy dokazují, že od 10. do 7. století před Kristem na římských kopcích vznikla řada center a ta na Palatinu, kopci „města Romula“, existovala v 8. století před Kristem jako obydlená lokalita. Komunity římských kopců, které postupem času dosáhly určité politické jednoty, se účastnily latinských náboženských pohanských lig, jako je ta shromážděná kolem pohanské svatyně - Jupitera Lazio na Monte Cavo. Nejprve byla převaha Alby; po bitvách, o kterých máme jen legendární zprávy, byla Alba zničena a město Řím se stalo hegemonickým městem Latinské ligy. O městě Římě v pohanských dobách královského věku - tradiční data: 754 nebo 753-509 před Kristem, a o celé fázi předcházející galskému požáru (390), nemáme spolehlivé informace, kromě jednotlivých okamžiků. Série „Sedm římských králů“ - Romulus, Numa Pompilius, Tullus Hostilius, Ancus Martius, Tarquinius Priscus, Servius Tullius, Tarquinius Superbus pravděpodobně i obsahuje nějaký jistý prvky pravdy, jde však o pozdní stavbu, ve které posloupnost, počet a samotné postavy těchto římských králů, kteří ve skutečnosti vládli městu Řím, prošly významnými změnami. První králové města Řím, jako Romulus nebo Numa Pompilius, mají legendární charakter; jiní králové, takový jako Servius Tullius, byli připočítáni s inovacemi v politické a vojenské organizaci a v uspořádání města Říma, které jsou místo toho později. V královském věku města Říma lze rozlišit dvě fáze: první, ovládnutí latinského a také i sabinského živlu města Řím; druhý s etruskými prvky, který by odpovídal králům Tarquinio Prisco, Servio Tullio - v etruštině Mastarna a Tarquinius Superbus. Archeologická a lingvistická dokumentace, kromě zpráv o etruské expanzi v sec. 7. a 6. ve středo-jižní Itálii, zdá se, potvrzuje, že v 6. století před Kristem etruská dynastie obsadila římský královský trůn. V této éře se město Řím etablovalo jako veliké opevněné město, které patřilo k nejvíc prosperujícímu městu v západním Středomoří, a jeho hegemonie nad Latiny byla vysvětlena v kontextu období etruské moci, země a moře. Sociální a politická struktura Roma regia byla podle lidové tradice založena na tripartici města Řím na kmeny Ramnenses, Titienses, Luceres, na curiae 10 za každý kmen a na gentes, oddíly a seskupení, jejichž funkce nejsou dobře známé. Kmeny mohly mít původně v době před centurijským systémem za úkol poskytnout základ pro nábor římské armády; curiae snad představovaly pozůstatek primitivní autonomie komunit, které se sešly a vytvořily město Řím; v gentes, základním prvku římské sociální struktury, se seskupili kolem magistrátu kultu rodů předků bohatých na tradici a ekonomickou moc, a to moc v zásadě agrární, které tvořily městský senát města Řím na základě kolegiálního setkání capigente - pates, patricijů. Plebs, množství Římanů zbavených základních politických, náboženských a sociálních práv, tvořilo po dlouhou dobu antagonistický prvek městského patriciátu, z něhož se po staletí snažilo vyrvat plnou rovnost v městském životě města Řím. Zdá se, že městskou patricijskou nadvládu ve městě Římě oslabili poslední etruští králové, kteří s uznáním nových gentes plebejského původu, zavedením centuritního vojenského řádu a nárokováním si mnoha náboženských a politických pravomocí a privilegií prováděli poněkud demokratickou politiku, proti které městský patriciát města Řím reagoval. S pádem monarchie a v novém republikánském uspořádání města Řím, v němž byly obnoveny strnulé třídní rozdíly a doživotní monarchie nahrazena každoroční dvojitou monarchií - dvěma konzuly vyhrazenou patricijům, lze vidět opětovné potvrzení síly a privilegií vyšší třídy města Říma proti gentes plebejského původu a plebs samotným. Pokud jde o zrození republiky, tak poslední král města Říma Tarquinius Superbus vládl do roku 509 před Kristem, respktive tradice klade vyhnání posledního krále Tarquinia Superba do roku 509 před Kristem. Události, které vedly k potvrzení Republiky, určily pro město Řím období krize kvůli oslabení vnější moci a zhoršení vnitřních konfliktů. Vážnou ránu městu Řím přinesli Etruskové výpravou Porsenny; centra Latinské ligy se stáhla z nadvlády města Říma, a teprve po těžké válce bylo možné dojít k alianci - foedus Cassianum v roce 493 před Kristem, zaměřené především na obranu před Volsci a Equi. Interně vzato, v první polovině pátého století před Kristem, tradice pohanského římského práva byla původně na samém počátku neúplná, nejasná a smíšená s legendárními prvky, ta nám umožňuje pochopit obecné linie římské ústavní evoluce, zaměřené na boj městských plebejů proti městským patricijům, zakladatelům republikánských příkazů k dobytí psané legislativy, která by ve městě Řím zaručovala občanskou rovnost občanů města Říma a ústavní záruky proti panovačné moci senátorské třídy města Říma. V pátém století před Kristem prvním krokem směrem k sociální a politické rovnosti bylo zřízení tribunátu z městského plebsu; boj městského plebsu usnadnilo rozpuštění původního rozdělení na 3 kmeny, nahrazené novým oddílem územního typu kvůli vojenským a přítokovým potřebám: město Řím bylo rozděleno na 4 městské kmeny a jeho venkov na 16 kmenů rustikálních - během staletí jich vyrostlo až na 35. Poté došlo k písemné legislativě, přechodu od zvykového práva, ústně předávaného a dědictví římské aristokracie a pohanského kněžství, ke kodifikaci zákonů, které v roce 451 před Kristem zajistilo kolegium 10 patricijských soudců, tj. decemvirů, a následujícího roku smíšený decemvirát s 5 plebejskými členy. Výsledkem práce bylo 12 bronzových desek, do kterých byly vyryty zákony: zákoník vždy byl považován za základ veškerého římského práva. Ve 4. století před Kristem byl římský konzulát často nahrazen kolegií tribuni militum consulari potestate, což byla právní pozice, ke které měl přístup také i městský plebs. Přijetí ke konzulárnímu tribunátu vedlo městské plebejce k tomu, aby mohli krýt questura a z ní vstoupit do senátu města Řím. V roce 367 před Kristem jeden z Licinian-Sestian práva schválil, že jeden ze dvou ročních konzulů musel být městský plebejec; poté byly městskému plebsu otevřeny všechny ostatní úřady, diktatura v roce 356 před Kristem, cenzura v roce 351 před Kristem, prétorství v roce 337 před Kristem, kolegia pontifiků a augurů - lex Ogulnia v roce 300 před Kristem. Vyrovnání těchto dvou řádů bylo dokončeno, když shromáždění plebs - concilia plebis tributa, pocházející přinejmenším z doby ustavení městských a venkovských kmenů, se staly právně platnými jako comitia curiata a centuriata: lex Publilia z roku 339 před Kristem zřejmě učinil usnesení rad plebsu závaznými pro celek. Římský lid, který se tím stal právně dokonalým: Římské zákonodárství získalo nové sídlo, comitia tributi, kde iniciativa spočívala na tribunech. Přeměna setninových shromáždění - armády ve zbrani na shromáždění občanů města Řím rozdělených podle sčítání lidu města Říma, které bylo základem rozdělení vojenského břemene, z nichž hlavní připadaly na vyšší třídy města Říma, vedla k vytvoření shromáždění města Říma, ve kterých staletí skládali občané města Říma s nejvyšším sčítáním lidu, byla početně převažující nad ostatními: je to setinové uspořádání občanů města Říma, jehož tradice sahá až ke králi Serviu Tulliusovi, ale o kterém se předpokládá, že sahá až do doby 4. století před Kristem. Vznikl tak složitý systém rovnováhy mezi třídami, mezi dvěma komitiemi - tributy a centuriáty: tito kuriáti měli zatím redukované funkce, a senátem města Řím, v němž však převažovala převaha starého městského patriciátu města Říma a především novější šlechta městského plebejského původu byla ve městě Římě plně realizována. Pokud jde o historické sjednocení italského poloostrova, tak v době pátého století před Kristem, když nad městem Řím vyhrál Volsci a Equi, vedli válku proti Veii, která skončila po dlouhém obléhání pádem etruského města Říma v roce 396 před Kristem, a to dobytí etruského města Říma diktátorem Marcusem Furiem Camillem. Pohan Marcus Furius Camillus žil v době kolem let 446 - 365 před Kristem, a za svého dlouhého života pětkrát zastávat funkci diktátora, ačkoliv z hlediska historiografie spolehlivě jsou detailně zdokumentovány pouze jen dvě jeho diktatury. Vítězství nad Veii bylo také umožněno oslabením etruské moci způsobené tlakem Keltů - Galů, kteří se kolem roku 400 před Kristem rozšířili do Pádské nížiny a posílili se v Emilii. Kolem 390 nových keltských kmenů zaútočilo na Etrurii a táhlo proti městu Římu; poté, co porazili Římany u řeky Allia, Galové dobyli město Řím kromě Kapitolské pevnosti, a stáhli se až poté, co je zdevastovali a zapálili. Porážka města Říma způsobila rozpad pohanské Latinské ligy; hegemonie byla obnovena se značným úsilím, Římané si podmanili etruská města Caere, Tarquinia, Faleri, rozšiřující svou přímou či nepřímou nadvládu odečtením kolonií nebo spojeneckých paktů od pohoří Cimini až po Terracinu: v roce 348 před Kristem smlouvou s Kartágem, které předcházela možná jiná smlouva, a to na konci 6. století před Kristem, ta uznala hranice římské panství. Během pátého století před Kristem se ve středojižní Itálii utvrzovala moc Samnitů, především na úkor italských měst Kampánie. Samnité z centra, spojení s Frentani, tvořili silnou pohanskou politickou jednotku, podobnou strukturou jakou měla i pohanská Římsko-latinská liga; a proti tomu musel pohanský Řím čelit boji, který trval při různých příležitostech přes 50 let. Samnitské války tvrdě prověřily kompaktnost římské vlády; Samnitům se podařilo získat spojence pohanské Etrusky a Galy, a v určitých dobách i pohanské národy spojené s pohanským Římem. Po událostech samnitských válek vypuklo povstání pohanských Latinů, které skončilo dalším posílením pohanského města Říma a rozpuštěním pohanské Latinské ligy v roce 338 před Kristem, nahrazené řadou pohanských aliancí uzavřených přímo mezi pohanským Římem a jednotlivými pohanskými městy, které se měly vzájemně spojit. Mezitím složité politické a vojenské události v jižní Itálii vedly pohanské město Řím ke střetu s pohanským Tarantem. Řecké město získalo spojenectví epirského pohanského krále Pirra, který se na jaře roku 280 před Kristem vylodil v Itálii: následovala válka, v níž Řím utrpěl nebezpečné porážky, až po různých peripetiích zjistil, že se nemůže ohnout vojenské a politická síle pohanských Římanů se pohan Pyrrhus vrátil do Řecka v roce 275 před Kristem. Pohanské Taranto se vzdalo v roce 272 před Kristem a musel vstoupit do pohanské italské federace, následované Reggio v roce 270 před Kristem a mezi roky 272 - 265 před Kristem v Bruttii, Lucani, Samniti, Piceni, Umbri, Iapygi: v desetiletích následujících po Pyrrhově válce pohanský Řím sjednotil poloostrov. Systém pohanského římského panství byl již tehdy složitý: neexistovala a ani dlouho neexistovala jednotná struktura panství, která byla založena na třech základních typech vztahů: města s plným občanstvím - kolonie, municipi, spojenecká města - socii. Ve skutečnosti byly nuance aplikace těchto právních pojmů četné. Obce mohly požívat větších či menších práv, stejně jako spojenecká pohanská města, jejichž správní a politická autonomie se případ od případu lišila. Prvkem, který pevně držel tento organický komplex, odvozený z pohanské římsko-italické federace a nyní s centrem v pohanském městě Římě, byla vojenská povinnost, která byla pro všechna centra pohanského římského panství regulována buď samotným římským právem - pro kolonie a obce nebo individuální spojenecké smlouvy s partnerskými pohanskými městy vyžadovaly v různé míře zásobovat pomocná pohanská vojska a pobřežní lodě a posádky. Proces latinizace pohanské Itálie pokračoval bez přerušení; Vojenská a politická převaha pohanského města Říma byla posílena a ospravedlněna účinností jeho právního systému, který se spontánně prosazoval a přinášel zlepšení civilních podmínek. Pokud jde o politiku expanze, tak od poloviny 3. století před Kristem v polovině 2. století před Kristem se pohanský Řím, který již sjednotil italský poloostrov, stal první mocností pohanského antického světa. Jsou hlášeny různé pohanské domény přítomné v oblasti Středomoří: v jednom století byla zničena pohanská kartaginská říše, i pohanská helénistická království byla zničena nebo vážně podkopána. Tradiční pohanské síly středomořského světa, Kartaginci a Řekové, zmizely, a politická struktura pohanského antického světa byla zcela obnovena. Tyto události měly za následek proměnu pohanské římské společnosti i pohanské civilizace zevnitř: po tomto období expanze následovalo století bojů a občanských válek, z nichž se hluboce změnil charakter pohanské patricijsko-plebejské římské republiky, a to ještě předtím, než k transformaci došlo, co se navenek projevilo založením Caesarovy pohanské monarchie a Augustova pohanského knížectví. Pokud jde o takzvanou "první a druhou punskou válku", tak od 7..- 6. století před Kristem pohanské Kartágo rozšířilo svou „komerční“ říši přes východní Středomoří, která vznikla a byla založena na základě obchodů, v nichž Féničané drželi primát. Válka, tj. střet pohanského Kartága s pohanským Římem, se kterým mělo pohanské Kartágo do poloviny 3. století před Kristem přátelské vztahy, se stala nevyhnutelnou poté, co pohanské Pyrrhovy války vedly pohanský Řím ke sjednocení poloostrova a k dosažení cípu pohanské Kalábrie, čímž se dostal do kontaktu s pohanskou Sicílií, o kterou pohanské Kartágo sdílelo panství s pohanskými Syrakusami, a ve kterém mělo pohanské Kartágo své velmi silné politické zájmy. Vypuknutí takzvané "první punské války" v roce 264 před Kristem s průchodem pohanské římské armády na pohanskou Sicílii bylo rozhodujícím okamžikem v historii pohanského města Říma: to, v němž padly meze dosud existující římské moci, její výlučně pozemský charakter a její výlučně italské zájmy, a vojenské a politické potřeby války proti pohanskému Kartágu, moci s tak obrovskými zájmy a vlivem, daly pohanský Římský stát expanzivní impuls, který charakterizoval jeho život až do Říše. Kontakt s pohanskou Kartáginskou říší a jejími spojenectvími podporoval poznání pohanského helénisticko-orientálního světa, a to nejen v rovině kulturní a civilizační, ale i v rovině politické. Události takzvané "první punské války" v letech 264 - 241 před Kristem; kterou pohanský Řím vyhrál především díky dříve neexistující flotile a vznikl kvůli nemožnosti porazit pohanské Kartagince v jejich dobře vybavených sicilských pevnostech bez blokování moří, ukázal, že pohanský Řím dosud neměl v západním Středomoří soupeře, se kterými by nemohl soupeřit. S redukcí pohanské Sicílie - později následovali i pohanská Sardinie a pohanská Korsika, na provincii, založilo pohanské město Řím své zámořské panství a přidal ke svému již tak složitému systému hegemonie nové stvoření, provincii Kartágo, jehož ekonomické a politické zdroje nebyly válkou vyčerpány, se snažilo dobýt zpět pohanské Španělsko v boji o prvenství ztracené v centrálním Středomoří. Hannibalova pohanská armáda se přesunula ze Španělska, když po znovuzrození kartáginské pohanské moci pohanské město Řím odhodláno udržet hranici Ebro pevnou a nedovolit soupeřícímu pohanskému městu získat další vliv, nový konflikt přijal. Takzvaná "první punská válka" ukázala, že pohanský Řím má nadvládu nad mořem, takzvaná "druhá punská válka" v letech 218 - 201 před Kristem zas ukázala, že pohanské Kartágo dokázalo porazit pohanský Řím v pozemní válce, ale že politický orgán pohanské římsko-italické federace byl silnější než pohanský politický orgán kartáginský. Římská pohanská oligarchie a její schopnost vypořádat se s opotřebovací válkou, na rozdíl od pohanského Kartága, které postrádalo občanskou vojenskou tradici - armáda pohanského Kartága byla téměř výhradně žoldnéřská. Dlouhá série porážek, které kartágijský pohan Hannibal (žil 247 -183 před Kristem) uštědřil pohanskému Římu a přivedl válku na poloostrov až k hradbám pohanského města Říma, vyvrcholil v Cannae v roce 216 před Kristem zničením armády dvou pohanských konzulů Říma; nicméně pohanskému kartáginskému generálovi se nepodařilo dosáhnout cíle, které si stanovil: pozvednout pohanské spojence a pohanské poddané poloostrova proti pohanskému městu Římu tím, že zruší odvěké dílo sjednocení. Na konci války, která neskončila v pohanské Itálii, ale v pohanské Africe, pohanský Řím svrhl politickou sílu pohanského Kartága a posílil jeho nadvládu natolik, že byl okamžitě schopen, navzdory podmínkám velkého opotřebení, čelit novým problémům, které mu pohanské Řecko a pohanský Orient položily. Římská aristokracie během války vyjadřovala vojenskou vládnoucí třídu, zejména v postavě pohana Publia Cornelia Scipia Africana, která se rovnala úkolům, před nimiž stálo pohanské město Řím. Pokud jde o makedonské války a takzvanou "třetí punskou válku", tak během takzvané "druhé punské války" získalo pohanské Kartágo alianci pohanského Filipa V. Makedonského (žil 239 – 179 před Kristem); a syrská válka proti pohanskému Antiochovi III. Velikému byly důsledkem tohoto prvního kontaktu. V těchto konfliktech, které trvaly čtyřicet let po skončení takzvané "druhé punské války", čelilo pohanské město Řím zcela novým politickým problémům. Střet s pohanským Kartágem dal pohanskému Římu nadvládu nad pohanským západním Středomoří; pohanský řecko-orientální svět stále zůstával mimo sféru jejích zájmů a byl jí stále málo známý. Spleť bojů mezi pohanskými řeckými městy, střet zájmů mezi pohanskou Makedonií a pohanskou Sýrií, oslabení moci pohanského ptolemaiovského Egypta ustoupily pohanskému městu Římu, který vstoupil do prvního konfliktu s pohanskou Makedonií, aby omezil svou rostoucí moc, což vyvolalo strach o nedávné pohanské ilyrské akvizice, rozvinout komplexní a ne vždy jasnou politiku hegemonie, využívající vojenských vítězství, aby se etablovala jako arbitr a mírotvorce pohanského Řecka a Egejského moře. Při dobývání východního Říma bylo čerpáno ze série politických událostí, ve kterých byla iniciativa téměř vždy z řecké, makedonské nebo syrské strany; Absence předem stanoveného dlouhodobého plánu, charakteristického pro římskou expanzi po celou dobu republiky, až po Pompeia a Caesara, se projevila během makedonských válek, které měly v podstatě charakter reakce na útoky nebo nebezpečné iniciativy protivníků, nikoli aniž by z toho Římané začali mít ekonomický prospěch. Úkol, který si velká část pohanské římské vládnoucí třídy, ať už z filhelénismu nebo naopak z nedůvěry a averze k řeckým věcem, dala, totiž ovládnout pohanské Řecko a pohanský Přední východ, aniž by se s nimi přímo mísila, selhal. Koncem makedonských válek v roce 168 před Kristem byla pohanská římská nadvláda přímo ustavena v pohanském Řecku a Egejském moři a asijském státním systému do značné míry ovlivněném římskými zájmy; po potlačení posledního povstání pohanského Řecka v roce 146 před Kristem byly rozpuštěny všechny ligy pohanských řeckých měst; pohanské komunity, které se nezúčastnily války, udržované ve stavu spojenců, ostatní redukovány na přítoky a podřízeny guvernérům zřízené pohanské provincie Makedonie. V témže roce 146 před Kristem skončila takzvaná "třetí punská válka", vytoužená především pohanskými římskými obchodními vrstvami, zničením pohanského Kartága, které zaniklo i jako město. V roce 126 před Kristem, s podrobením pohanského království Pergamum a vytvořením provincie Asie pohanské římské panství zahrnovalo kromě pohanské Itálie i pohanskou předpolskou Galii - ve 2. století široce latinizovanou a kolonizovanou, pohanskou Istrii a také pohanskou Dalmácii, která byla pokořena v letech 180 až 160 před Kristem, 7 pohanských provincií: Sicílie, Sardinie-Korsika, Spagna Citeriore a Spagna Ulteriore - datované do takzvané "druhé punské války", pohanská Makedonie, pohanská Afrika a pohanská Asie. Nepřímá vláda se rozšířila na spojenecká království a spojenecká svobodná města v pohanské Africe a pohanské Asii; Římský obchod nyní dosáhl téměř celého známého světa; kontakty s pohanskými helénistickými a východními civilizacemi se staly pro život pohanského Říma stále důležitějšími a staly se základním faktorem obrovské transformace pohanské římské společnosti a civilizace, která začala o století dříve. Pokud jde o společensko-politickou situaci v pohanském městě Řím, tak ve 3. století před Kristem byla dosažena plná rovnost práv mezi pohanským plebsem a pohanským patriciátem, a vytvořila se tak nová pohanská patricijsko-plebejská vládnoucí třída, která vedla velké války o sjednocení a vnější nadvládu. Složitost problémů politické, ekonomické a vojenské povahy, kterým muselo pohanské město Řím čelit, způsobila úpadek rolnického lidového prvku jako vládní síly, vyjádřený na shromážděních, ve prospěch pohanského senátu, který se stal díky jeho homogenitě a schopnosti jednotné iniciativy, všemocný střed pohanské římské republiky. Zejména takzvaná "druhá punská válka", která přinesla zkázu a vylidnění pohanských římských a latinských kolonií a pohanských spojeneckých měst a vyžadovala téměř neudržitelné úsilí od rolníků, páteře armády, to mělo za následek oslabení lidového živlu v pohanském městě Římě přispívající k převládání pohanské senátorské vlády, již ospravedlněné politickými důvody. V pohanském Senátu nebyla nouze o zastánce demokratické politiky, ale obecným procesem bylo uzavírání a upevňování ušlechtilé pohanské oligarchie, která z hospodářské krize rolnických mas čerpala důvod ke stále většímu obohacování o nízko-zvýhodněný nákup půdy nebo s konfiskací majetku zadlužených rolníků. Z hospodářské krize rolnických mas čerpali oligarchové důvod ke stále většímu obohacování se levným nákupem půdy nebo konfiskací zboží zadlužených sedláků. Tak začalo tvoření velkostatků a sociální situace se spíše zhoršovala, protože po válečných úspěších přibývalo otroků obdělávajících půdu na úkor námezdně pracujících a zákazníků. Držení ager publicus, teoreticky otevřená všem, se stále více omezovala na velké vlastníky půdy, kteří měli možnost ji využívat. K agrární otázce, ústřední v dějinách minulé pohanské republiky, se pojila další, rovněž důsledkem velkých válek: otázka pohanských italských spojenců, kteří, přestože přispěli k vítězstvím pohanského Říma, z nichž se zrodilo univerzální pohanské římské panství, byli vyloučeni z římského občanství, což byl nepostradatelný titul pro účast na rozdělování pozemků a kořisti a na lukrativní správě nových provincií. Agrární otázka a otázka římského občanství byly římskou aristokracií dlouhou dobu ignorovány, usilující o uspořádání vlády na dobytých územích a urovnání vnitřních bojů o moc. Vedle pohanské pozemkové aristokracie, také v důsledku výbojů, se formovala nová pohanská třída movitého kapitálu, registrovaná jako třída „rytířů“: dodavatelé, výběrčí daní, obchodníci - obchod byl zakázán senátorům - a průmyslníci, prostě pohanská třída určená stát se po staletí dominantním a charakteristickým znakem pohanské římské společnosti; a mezitím ve 2. polovině 2. století před Kristem v silném kontrastu s tradiční pohanskou aristokracií a za tento možný nástroj boje za demokratické otřesy. Pokud jde o vývoj římského státu koncem pohanské římské republiky, respektive politické a společenské důvody vývoje římského státu koncem pohanské římské republiky, tak ve století, které jde od tribunátu Tiberia Sempronia Graccha v roce 133 před Kristem k bitvě u Actia v roce 31 před Kristem, s procesem nejprve pomalým a zmateným, pak stále rychlejším a evidentnějším, instituce, společnost a organizace pohanského římského státu se hluboce změnily občanskými válkami a politickými boji. Sociální problém venkovských vrstev, zbavených půdy po vzniku velkostatků, neustále rostoucího římského plebsu, nové a mocné třídy rytířů, tlak společenských vrstev, Italové dychtící po privilegiích spojených s římským občanstvím, otázkou modernizace a přenastavení armády, to vše je již přítomno v bojích, které vypukly kolem reformních návrhů Tiberia a Gaia Graccha; motivy, které oživovaly akci dvou tribunů, nevyhasly jejich politickou a osobní porážkou, ale přetrvaly různým způsobem během 1. století před Kristem, dokud nenašli v Caesarovi, který shromážděním již provedených reforem a jím prosazovaných nových reforem je definitivně vyřešil. Pohan Caesar vyvodil důsledky ze staletého sociálního a politického boje, z něhož vzešla pohanská římská republika zcela transformovaná, rozpuštěná v pohanské monarchii. V ústavě, kterou vymyslel a provedl pohan Augustus, to mělo zvláštní vlastnosti: republikánské právní formy nebyly zničeny, ba určitým způsobem obnoveny, takže přechod z republiky do říše nebyl právním rozkolem, ale hlubokou změnou ducha ústavy, ovoce uzavření občanských válek a uklidnění tříd pod osobní hegemonií pohanského knížete. To vysvětluje, proč se podle svědomí současných obránců pohanské senátorské republiky a jejich ideálních potomků jevil příchod pohanského Caesara a poté knížectví pohanského Augusta jako násilné uzurpace a jako konec republikánské svobody, ve skutečnosti se bylo možné hovořit o „diarchii“ mezi pohanským císařem a pohanským senátem; stejný základní právní pojem suverenity vždy si zachovalo svůj původní lidový charakter v pohanské Říši - zdrojem legitimity císařské moci zůstane delegování pravomocí populusem, jediným ideálním panovníkem. Násilná a tradicionalistická povaha římské revoluce je výsledkem složitosti a rozporů historie pohanské Republiky v prvním století před Kristem. Během bojů o moc nebyl ideál obrany tradice a dobrého republikánsko-senátorského řádu nikdy zapomenut a v jeho jménu se odehrávaly velké revoluční iniciativy, pohanská diktatura Sully i Caesara, který ve střetu s pohanským Pompeem a senátem se vždy snažil vinit své protivníky z porušení republikánské legitimity. Pokud jde o dobu tribunátu Tiberia Sempronia Graccha v roce 133 před Kristem k diktatuře Sully v letech 82 - 80 před Kristem, tak po neúspěchu pokusů části římské aristokracie řešit zemědělský problém zahájil roku 133 před Kristem tribun Tiberius Sempronius Gracchus reformní práci zaměřenou na zemědělské právo, které stanovilo rozdělení půdy na základě revize režimu ager publicus. Aby Tiberius schválil zákon, musel se uchýlit k revolučnímu způsobu sesazení vetovaného tribuna; pokus o znovuzvolení na rok 132 před Kristem způsobil nepokoje, při kterých byl zabit. Agrární problém se vrátil do popředí s tribunátem Tiberiova mladšího bratra Gaia Graccha v roce 123 před Kristem. Při hledání ekonomické a politické podpory, kterou jeho bratr postrádal, hledal Gaius spojenectví s rytíři a společnostmi. Italové, spojující osud lidové kauzy se sporem mezi pohanskými rytíři a pohanskými patriciji a s problémem rozšíření římského občanství. Znovuzvolený tribunem v roce 122 před Kristem pokračoval ve své iniciativě stále radikálněji; v následujícím roce byl v násilném konfliktu se senátem zabit. Jeho plány na rozšíření římského občanství na všechny Italy a na odečtení zámořských kolonií selhaly; ale sociální a politická témata, která představoval, s ním nezmizela. Zatímco politický boj pokračoval a probíhal proces senátorské reakce, válka Jugurtha asi v letech 111 - 105 před Kristem a nebezpečí invaze pohanských germánských kmenů pohanských Cimbrů a pohanských Germánů donutily pohanský Řím obrátit svou pozornost opět k vnějším problémům. Pohan Gaius Marius se ukázal jako vítězný generál obou tažení, jeden ze dvou protagonistů první římské občanské války. Aby uspokojil naléhavé potřeby okamžiku, Pohan Mario Gaius se uchýlil k získávání proletářů a přeměnil tento výjimečný systém ve stabilní instituci; s reformou. Vojsko Mariana Gaia místo drobných rolnických vlastníků tvořili především dobrovolně narukovaní bez majetku, kterým bylo přidělení pozemku na konci tažení odměnou. Vznikla tak postava generála, který k sobě váže armádu jako garanta budoucího ekonomického osudu vojáků. Posílený u moci vítězstvími a řadou konzulátů podporoval Mario Gaius demokratickou stránku: následné epizody návrhu agrární reformy tribuna Saturnina v roce 100 před Kristem a rozšíření občanství Italům Livia Drusa v roce 91 před Kristem ukazují nerozlučitelnost zemědělských a italských problémů. Po násilné smrti Drusa se Italové vzbouřili tím, že se zorganizovali do konfederace a zahájili sociální válku proti Římu. Povstání bylo potlačeno v letech 90 - 89 před Kristem. Nakonec Italové získali občanství v roce 89 před Kristem, ale ne plné vyrovnání v politických právech; zůstal tedy prvek nespokojenosti, na kterém hrála demagogie Mariových stoupenců. Senátorská reakce v čele se Sullou zesílila; po Mariově vyhnanství v roce 88 před Kristem, zatímco Sulla byl na východě, aby bojoval v první mithridatské válce proti Mithridatovi VI. Eupator Dionýsos s konzulátem Cinny a návratem Maria došlo k populární reakci s masakry odpůrců. Sulla po návratu z východu v roce 83 před Kristem zničil politickou a vojenskou sílu lidové strany a jako diktátor v letech 82-79 před Kristem podnikl nelítostné pronásledování odpůrců senátu a řadu reforem, které daly moc zcela do rukou patriciátu, bít rytíře a odebírat lidem právo tribunické iniciativy; dobrovolně sesadil moc, o rok později v roce 78 před Kristem zemřel. Pokud jde o Pompea tak lidová opozice ožila: Senát musel okamžitě čelit následkům občanské války, v Itálii pokusu o demokratické povstání Lepida, ve Španělsku dlouhé válce v letech 80 - 72 před Kristem proti pohanovi Marianu Sertoriovi, který vytvořil protistátní Římský, tato válka, kterou vedl a vyhrál pohan Pompeo, znamenala osobní potvrzení tohoto pohanského generála a politika pohanské senátorské strany, který se objevil již během občanské války v letech 83 - 82 před Kristem. V úctě k republikánskému řádu, ale odhodlaný dobýt de facto hegemonii, se Pompeius, veterán Španělska, spojil s Crassem, nejbohatším mužem v Římě a vítězem nad Spartakusovým povstání otroků, které zdevastovalo poloostrov, získal ho na konzulát v roce 70 před Kristem a provedl řadu reforem v protisillanském smyslu, aniž by poškodil princip pohanské senátorské autority, ale obnovení moci pohanských rytířů a výsad starověkých pohanských tribuniců, aby se jevil jako přirozený prostředník mezi pohanskou senátorskou oligarchií a novými finančními silami a lidovými masami. Proti vůli pohanského senátu a na základě tribunician rogation získal pohan Pompeius v roce 67 před Kristem nejvyšší velení s mimořádnými vojenskými pravomocemi ve válce proti pohanským pirátům, kteří při všeobecném nedostatku účinné námořní policie a se souhlasem velkých obchodníků s otroky, jejichž byli hlavními dodavateli, dosáhli značné moci a vytvořili téměř námořní říši se základnami v pohanské Kilikii a Krétě. Po úspěšném dokončení války proti pirátům získal Pompeius - lex Manilia v roce 66 před Kristem velení druhé války proti Mithridatovi, započaté v roce 74 před Kristem a již téměř dokončené Lucullem. Po ukončení konfliktu v roce 64 před Kristem dal pohan Pompeius pohanské Asii nové pohanské uspořádání s přidáním nové pohanské provincie Sýrie. Zpátky v pohanské Itálii, na vrcholu vojenské prestiže, se pohan Pompeius podřídil pravomoci pohanského senátu a rozpustil armádu. Zbavený vojenské síly trpěl ponížením, protože neviděl jeho žádosti o rozdělení pozemků vojákům a o ratifikaci řádu Asie, které nebyly přijaty pohanským senátem. Submisivní postoj, který pohanovi Pompeovi hned nevyhovoval, nicméně vytvořil základ kreditu, který si přál mít u pohanského Senátu: když se později cítil v nebezpečí, mohl se jevit jako přirozený ochránce a zachránce pohanského republikánského řádu. Pokud jde o pohana Caesara a pohanský první triumvirát, tak mezitím se v římské politice vynořoval pohan Caesar ze šlechtické rodiny, víceméně otevřeně vůdce lidových sil. První Caesarovou politickou iniciativou byl návrh zemědělského zákona, který zvažoval značné finanční a politické pravomoci pro komisi. Obviněný z jeho provedení a předvídání odcizení všech mimopoloostrovních státních území, se Senátu zdál revoluční: v roce 63 před Kristem, v roce svého konzulátu, Cicero návrh upustil a krátce poté co zmařil revoluční a anarchické spiknutí pohana Catiliny, zdálo se, že zachránil pohanský senátorský režim. Pompeius, který hledal oporu, na které by mohl založit svou hegemonii, a Caesar, jehož osobní cíle byly stále jasnější, se však s Crassem spojili v pohanském „prvním triumvirátu“ v roce 60 před Kristem alianci bez ústavního základu, ale s velkou politickou silou, získali schválení řady opatření pro rozdělení půdy Pompeovým veteránům a ratifikace regulace pohanské Asie, čímž bylo dosaženo podstatného vítězství nad pohanským Senátem. Jak je stanoveno v paktech, pohan Caesar získal konzulát pro rok 59 před Kristem a se zcela novým ustanovením. S pětiletým mandátem si pohan Caesar zajistil trvalou základnu vojenské síly, větší, než jakou měl pohan Pompeius. Během konzulátu pohan Caesar přistoupil k rozsáhlé distribuci pozemků v pohanské Itálii, zahájil řešení agrárního problému a organizaci správy provincií, která, aniž by překážela třídě pohanských rytířů - reprezentovaných Crassem - kdo čerpal z provincií nápadné výnosy, nastolil pořádek v jednom z nejchoulostivějších sektorů pohanské římské říše. V letech 58 - 51 před Kristem sérií tažení,