VÝZNAMNÉ MESTÁ 26.diel: Sevilla /Španielske kráľovstvo/

Sevilla je obec a město ve Španělském království. Teritoriálně obec a město Sevilla má rozlohu 141,4 km². Pokud jde o počet obyvatelstva města Sevilla, v roce 2022 mělo město Sevilla 681 998 obyvatel. Samotná metropolitní oblast Seville pak tvoří 46 obcí, má populaci 1 548 741 obyvatel (oficiální údaj INE 2020) a zaujímá plochu 4 905,04 km². Pokud jde jen o "staré město" z celkové teritoriální rozlohu města Sevilla, tato teritoriální rozloha jejího historicky starého města s 3,9 km² je největší ve Španělském království a šesté největší v Evropě, a to po Římě s 14,6 km², po Neapoli s 10,3 km², po Benátkách s 7,6 km², po Florencii s 5,5 km² a po Janově s 4,1 km². Klima města Sevilla je typické středomořské (typ Csa ), na rozhraní teplé - mírné, ba až téměř subtropické zóně Země s proměnlivými srážkami, suchými a velmi horkými léty a mírnými a často deštivými zimami, které koncentrují více než polovinu ročních srážek. Podle Köppenovy klimatické klasifikace klima města Sevilla odpovídá klimatu Csa. Průměrná roční teplota je ve městě Sevilla 19,2 °C, nejvyšší v kontinentální Evropě. Měsíc Leden /tj. měsíc Január/ je ve městě Sevilla nejchladnějším měsícem s průměrnou teplotou 11,0 °C; a měsíc Červenec /tj. měsíc Júl/ je ve městě Sevilla nejteplejším měsícem s průměrnou teplotou 28,2 °C. Teplota 52 40 °C je ve městě Sevilla překročena několikrát ročně. Vzhledem k průměrným letním teplotám je město Sevilla nejžhavějším hlavním městem provincie ve Španělsku. Dešťové srážky s průměrem 538,8 mm za rok se ve městě Sevilla koncentrují mezi měsíci říjnem až dubnem /tj. medzi mesiacmi októbrom až aprílom/; Prosinec /tj. měsíc December/ je ve městě Sevilla nejdeštivější měsíc s 99 mm. V průběhu roka je ve městě Sevilla průměrně 51 deštivých dnů, 2918 hodin slunečního svitu a jen 3 dny mrazu, tj. s teplotou, která ve městě Sevilla v daný den alespoň na vůbec nějaký krátký čas v daném dnu alespoň na chvíli formálně spadne "pod nulu °C". Tudíž i samotný sníh je ve městě Sevilla velmi vzácný jev. Pro bližší vysvětlení: Ve městě Sevilla dne 10. ledna 2010, po 56 letech bez sněžení, najednou napadlo několik lehkých vloček sněhu, aniž by se usadily na zemi, i když to bylo s mnohem menší intenzitou než při předchozí příležitosti dne 2. února 1954. Pokud jde o absolutně maximální teplotu zaznamenanou ve městě Sevilla - Španělská Státní meteorologická agentura (AEMET) v tomto našem jednadvacátém století ve městě Sevilla zaznamenala teplotní extrémní hodnoty na meteorologické stanici na letišti v Seville, kde také v rámci městě Sevilla existuje i zaznamenaný teplotní rekord za celé dosavadní jednadvacátém století, který byl ve městě Sevilla 47,0 °C, zaznamenaný dne 1. srpna 2003 během vlny veder na meteorologické stanici 83910 (LEZL) umístěné v jižní části letiště v Seville, poblíž opuštěného vojenského prostoru. Jinak absolutní teplotní rekord teploty města Sevilla, jaká kdy od počátků měření až dodnes byla oficiálně zaznamenána ve městě Sevilla, byla tato absolutně maximální zaznamenaná teplota 47,4 °C zaznamenaná dne 6. srpna 1946 v Seville-Tablada. Město Sevilla je hlavní město stejnojmenné španělské provincie Sevilla a současně je město Sevilla i hlavním městem úplně celé Andalusie. Ve Španělském království je tato Andalusie španělským autonomním společenstvím uznaným jako historická národnost svým statutem autonomie. Andalusie se skládá z osmi provincií: Almería, Cádiz, Córdoba, Granada, Huelva, Jaén, Málaga a Sevilla. Hlavním městem a současně i nejlidnatějším městem celé Andalusie je město Sevilla, které je sídlem vládní rady Junta de Andalucía, parlamentu a předsednictva Junta de Andalucía. Pokud jde o teritoriální rozlohu, tak Andalusie má rozlohu 87 268 km², což odpovídá 17,3 % španělského území. V rámci úplně celého Španělského království je Andalusie nejlidnatějším autonomním společenstvím s 8 538 376 obyvateli v roce 2023, a co do teritoriální rozlohy zas v rámci úplně celého Španělského království je Andalusie s 87 599 km² druhé největší španělské autonomním společenství po Castilla y León. Mezi těmi úplně nejreprezentativnější památky města Sevilla patří zdejší katolická katedrála (která zahrnuje Giraldu), Alcázar, Archivo de Indias a Torre del Oro, první tři místa světového kulturního dědictví prohlášených UNESCO v roce 1987. Sevillská katedrála je největší gotická katedrála na světě a třetí největší náboženské centrum na světě. V roce 1987 byla tato katedrála prohlášena za světové dědictví UNESCO. Její stavba začala v roce 1433 na místě, které zůstalo po demolici staré mešity Aljama v Seville. Stavba, v podstatě v pozdně gotickém stylu, byla provedena v relativně krátké době, i když přístavby a dekorace byly provedeny v průběhu několika staletí, takže má několik typů architektury: gotickou (1433-1528), renesanční ( 1528-1593), Barokní (1618-1758), akademický a novogotický (1825-1928). Monumentální celek katedrály doplňují Giralda , Patio de los Naranjos a Královská kaple. Patio de los Naranjos, jedna z nejnavštěvovanějších příloh, je obdélníkový prostor, jako vnitřní nádvoří, který funguje jako ambit pro katedrálu. Královská kaple sevillské katedrály působí jako hlava katedrály. V uvedené kapli jsou pohřbeni král San Fernando, Alfonso X. Moudrý a Pedro I., mezi dalšími členy kastilsko-leonské královské rodiny. V královské kapli je gotický obraz Virgen de los Reyes, patronky Sevilly. Za zmínku stojí také poklady chrámu a velké množství Murillových obrazů, jako jsou portréty San Isidoro nebo San Leandro; obrazy jako Svatá Tereza od Zurbarána; nebo vytesaná hlava svatého Jana Křtitele. Hrob Kryštofa Kolumba, mauzoleum od Artura Mélidy se nachází v pravém rameni transeptu katedrály. V roce 2006 výzkumný tým z Laboratoře genetické identifikace Univerzity v Granadě potvrdil, že ostatky Kryštofa Kolumba jsou skutečně v katolické katedrále v Seville. Metropolitní kapitula je správcem katolické katedrály, umožňuje turistům navštívit a udržovat každodenní katolickou liturgii a oslavu velkých slavností Božího Těla a Neposkvrněného početí Panny Marie. Kromě toho se trvale účastní pobožnosti k Virgen de los Reyes, patronce Sevilly a arcidiecéze Sevilla. Univerzita ve městě Sevilla byla založená v roce 1505, a dnes má více než 65 000 studentů. Podobně tak i Univerzita Pabla de Olavida má více než 10 000 studentů. Tisíce zahraničních studentů se hlásí do programů Erasmus a kurzů španělštiny právě na Univerzitě ve městě Sevilla, která byla v roce 2006 spolu s osmi dalšími španělskými univerzitami jednou z deseti nejnavštěvovanějších v celé Evropě. Město Sevilla již od starověku, přes celý středověk a novověk, stejně tak jako i v období romantismu v devatenáctém století probouzela inspiraci španělských, ale i jiných evropských umělců, kteří ve městě Sevilla vidí malebné a nádherné místo. Podle posledních studií bylo napočítáno celkem 153 oper odehrávajících se v tomto městě Sevilla, jsou to například Figarova svatba, Don Giovanni, Lazebník sevillský, Síla osudu nebo Carmen. Historicky i kulturně velmi důležité město Sevilla je tedy plným právem jedním z měst s nejvíce katalogizovanými památkami v celé Evropě, a možná snad i na celém světě. Historická čtvrť města Sevilla je jednou z největších v celém Španělském království - všimněte si rozdílu mezi starou čtvrtí, která zahrnuje pouze historickou oblast města Sevilla před průmyslovou revolucí a historické centrum města Sevilla, jehož součástí jsou kromě jiného i pozdější nejrůznější sportovní stadiony. Historické a památkové dědictví a různé scénické a kulturní prostory činí z města Sevilla přijímající město pro národní i mezinárodní turistický cestovní ruch. Co do počtu turistů město Sevilla je třetím městem ve Španělském království co do počtu návštěvníků po Barceloně a Madridu. Pokud jde o počet obyvatelstva města Sevilla, v roce 2022 mělo město Sevilla 681 998 obyvatel, což z města Sevilla co do počtu obyvatelstva činí nejlidnatější město celé Andalusie. Město Sevilla je tedy jednak nejlidnatějším, jednak současně i hlavním městem stejnojmenné provincie a Andalusie. Samotná Andalusie s hlavním městem Sevilla má rozlohu 87 268 km², což odpovídá 17,3 % španělského území, což Andalusii činí srovnatelnou s mnoha evropskými zeměmi, a to jak svou rozlohou, tak i s vnitřní složitostí, respektive se svým počtem obyvatelstva. Geograficky se Andalusie nachází v zeměpisné šířce mezi 36º a 38º44' severní šířky v jižní části Pyrenejského poloostrova; sousedí na západě s Portugalskem, na severu s autonomními společenstvími Extremadura (Badajoz) a Castilla-La Mancha (Ciudad Real a Albacete), na východě s regionem Murcia, na jihozápadě s Atlantským oceánem a na jih se Středozemním mořem a Gibraltarem, Gibraltarským průlivem, odděleným v nejužším místě cca 14 km s Marokem a Ceutou na africkém kontinentu, respektive na východě a západě Andalusie hraničí se Středozemním mořem a Atlantským oceánem a Portugalskem, zatímco na severu hraničí se Sierrou Morenou, která ji odděluje od Mesety, a na jihu s Gibraltarským průlivem, který ji odděluje od afrického kontinentu. V roce 1981 se Andalusie s hlavním městem Sevilla stalo autonomním společenstvím podle ustanovení druhého článku španělské ústavy z roku 1978, který uznává a zaručuje právo na autonomii španělských národností a regionů. Proces politické autonomie byl proveden restriktivním postupem vyjádřeným v článku 151 Ústavy Španělského království, po masových demonstracích ze 4. prosince 1977 a referendu z 28. února 1980, kde Andaluský lid vyjádřil svou touhu stát v popředí aspirací na samosprávu na nejvyšší úrovni u všech národů Španělského království. Andalusie byla tedy jediným Společenstvím, které mělo specifický zdroj legitimity na své cestě k autonomii vyjádřené u volebních uren prostřednictvím referenda. V preambuli Andaluského statutu autonomie z roku 2007 je doslovně uvedeno, že: Andaluský manifest z Córdoby popsal Andalusii jako národní realitu v roce 1919, jejíž ducha Andalusané plně nasměrovali do procesu samosprávy zahrnutého v naší Magna Chartě. V roce 1978 Andalusané vyjádřili širokou podporu ústavnímu konsenzu. Dnes Ústava Španělského království ve svém článku 2 uznává Andalusii jako národnost v rámci nerozlučné jednoty španělského národa. V článcích autonomního statutu je Andalusii udělen status „ historické národnosti“, který odráží politickou identitu andaluského lidu v důsledku její historické a kulturní jedinečnosti. V předchozím statutu, statutu autonomie z roku 1981 nebo statutu Carmona, byla definována jako „národnost“. Samotný místní název „Andalucía“ byl zaveden do španělského jazyka během 13. století pod formou „el Andalucía“. Je to kastilizace al-Andalusiya , přídavné jméno a arabské přídavné jméno odkazující na al-Andalus, což je jméno dané územím Pyrenejského poloostrova pod islámskou vládou v letech 711 až 1492. Pro toto místo bylo navrženo několik etymologií. Takzvaná Vandala teze odvozuje al-Andalus z Vandalie nebo Vandalusie (země Vandalů), a přestože byla široce šířena, v současnosti nepožívá žádný vědecký kredit. Takzvaná vizigótská teze nachází svůj etymologický původ ve vizigótském názvu starověké římské provincie Bética: Landahlauts. Vizigóti obsadili tato území a nazývaly se sortes Gothica a v písemných pramenech se všechny v latině objevovaly jako Gothica sors (jednotné číslo) jako označení gotického království jako celku. Odpovídající gotické označení Landahlauts by se podle této teze přeměnilo na al-Andalus . Třetí teze, teze o Atlantiku, vysvětluje vzhled místního jména al-Andalus jako zkomoleninu latinského Atlanticum. Několik zdrojů, jako je anglická encyklopedie a učenci jako Dietrich Schwanitz a Heinz Halm, znovu potvrzují teorie o místním jménu vytvořeném ještě před arabskou islámskou okupací. Pokud jde o jeho použití, slovo „Andalusie“ ne vždy přesně odkazovalo na území známé jako takové. Během posledních fází znovuosvobození národně španělského a nábožensky křesťanského bylo toto jméno dáno výhradně jihu poloostrova pod arabskou muslimskou nadvládou, později zůstalo jako jméno posledního území, které bylo spod nadvlády arabských mohamedánů španělskými křesťany osvobozeno. Podle první obecné kroniky Alfonse X. Moudrého, napsané ve druhé polovině 13. století, se výraz Andalusie používá ve třech různých významech: První význam znamená jednoduchý překlad al-Andalus. Jméno al-Andalus se již objevuje v tradicích a v arabské poezii z první éry islámu před dobytím. Objevuje se v těchto orientálních pramenech a v těch prvních, které vyprávějí o dobytí Hispánie jako jméno ostrova, Chazirat al-Andalus, nebo moře, Bahr al-Andalus. Druhý význam znamená označit španělská území osvobozená španělskými křesťany spod nadvlády arabských muslimů v údolí Guadalquivir a v královstvích Granada a Murcia. Španělský katolický panovník Alfonso X v dokumentu z roku 1253 se nazýval králem Kastilie, Leónu a celé Andalusie. Třetí význam znamená jmenovat španělské země osvobozené španělskými křesťany v údolí Guadalquivir (království Jaén, Córdoba a Sevilla). Tento třetí význam by byl nejběžnější během pozdního středověku a novověku. Z administrativního hlediska si granadské království udrželo své jméno a jedinečnost v andaluském kontextu především díky svému emblematickému charakteru završení osvobozování, tj. reconquisty a tím, že bylo sídlem významného královského kancléřství Granady. Skutečnost, že dobytí a opětovné osídlení uvedeného království provedli převážně Andalusané, však znamenalo, že během novověku se pojem Andalusie ve skutečnosti rozšířil na soubor čtyř království, často nazývaných „čtyři království Andalusie “. Historie Andalusie je prostě výsledkem historicky složitého procesu, ve kterém se v průběhu času prolínají různé kultury a národy, jako je iberská, fénická, kartáginská, římská, byzantská, andaluská, sefardská, cikánská, ale i španělská, které společně vedly ke vzniku dnešní andaluské kulturní identity, včetně kulturní identity obyvatelstva jejího samotného hlavního města Sevilla. Samotná Andalusie pak se nachází v zeměpisné šířce mezi 36º a 38º44' severní šířky, na rozhraní klimatu teplého - mírného, ba až téměř subtropické zóně Země. Andalusie s hlavním městem Sevilla zcela spadá do středomořské klimatické oblasti, která se vyznačuje převahou vysokých letních tlaků – Azorské anticyklóny –, které mají za následek typické letní sucho, občas přerušované přívalovými srážkami a prudkými teplotami. V zimě se tropické anticyklóny přesouvají na jih a umožňují polární frontě proniknout na andaluské území. Nestabilita se zvyšuje a srážky se koncentrují do podzimního, zimního a jarního období. Teploty jsou velmi mírné. V různých oblastech Andalusie je však velká rozmanitost klimatických typů, což způsobuje velké bohatství a krajinné kontrasty, které jsou umocněny uspořádáním orogenů a jejich umístěním mezi dvě masy vody s velmi odlišnými vlastnostmi. Dešťové srážky od západu na východ ubývají, přičemž nejdeštivějším místem je Sierra de Grazalema (s maximem historických ročních srážek zaznamenaných na celém Pyrenejském poloostrově a ve Španělsku, v roce 1963: 4 346 mm) a nejméně deštivými místy v kontinentální Evropě (Cabo de Gata, 117 mm za rok). „Vlhká Andalusie“ se shoduje s nejvyššími body komunity, zejména s oblastí Serranía de Ronda a Sierra de Grazalema. Údolí Guadalquivir představuje průměrné srážky. Poušť Tabernas se nachází v provincii Almería, jediná poušť v Evropě. Deštivých dnů v roce je kolem 75, v nejsuchších oblastech klesá na 50. Ve velké části Andalusie je tedy více než 300 slunečných dnů ročně, přičemž Malaga a Almería jsou španělská města s největším počtem hodin světla, průměrně 8,54 za den, podle údajů INE (Národní statistický ústav), který v roce 2017 nashromáždil 3820 hodin slunečního svitu v obou. Průměrná roční teplota v Andalusii je vyšší než 16 °C, přičemž městské hodnoty se pohybují mezi 18,5 °C v Malaze a 15,1 °C v Baeze. Ve velké části údolí Guadalquivir a pobřeží Středozemního moře je průměr kolem 18°. Nejchladnějším měsícem je měsíc Leden, tj. mesiac Január (v Granadě průměrně 6,4 °C) a nejteplejšími jsou měsíce Červenec nebo Srpen, tj. mesiace Júl alebo August (průměrně 28,5 °C), nejžhavějším /tj. najteplejším/ hlavním městem v těchto dvou letních měsících je město Córdoba, a ihned po Córdobě pak následuje město Sevilla. Nejvyšší teploty ve Španělsku, na poloostrově a v Evropě jsou zaznamenány v údolí Guadalquivir, kde je rekordních 46,9 °C v Córdobě a 46,8 °C v El Granado (Huelva) podle AEMET. Montoro zaznamenal maximální teplotu 47,3 °C dne 13. července 2017. Pohoří Granada a Jaén jsou těmi, které registrují nejnižší teploty na celém jihu Pyrenejského poloostrova. V chladné vlně ledna 2005 bylo v Santiagu de la Espada (Jaén) dosaženo -21 °C a v Pradollanu -18 °C. Sierra Nevada má nejnižší průměrnou roční teplotu na jihu poloostrova (3,9 °C v Pradollano) a její vrcholy zůstávají většinu roku pokryté sněhem. Takovéto chladné počasí je například v samotném městě Sevilla absolutně nemyslitelné. Pokud jde o samotné město Sevilla, město Sevilla nejen že je hlavním městem Andalusie a současně též i nejlidnatějším městem celé Andalusie, ale navíc ještě je město Sevilla co do počtu obyvatelstva čtvrtým nejlidnatějším městem celého Španělska po Madridu, Barceloně a Valencii a 26-tým nejlidnatějším městem v celé té dnešní politicky a zejména pak ideologicky neslavné krajně ultraliberální a ultralevičácké neomarxistické takzvané "Evropské unii" s ideologií smrti danou útoky proti lidskému životu fanatickou podporou abortfašistické potratové genocidy těch úplně nejmenších, tj. prenatálních dětí plus homofašistické útoky proti normální, skutečné rodině dané manželstvím jednoho muže s jednou ženou skrze agresivní protirodinné útoky eurounijní choromyslné genderové - rodové ideologie v nedílné jednotě s vnucovanou homofašistickou ideologií homosexualistických ideologů a propagandistů, kde perverzní sexuální úchyláctví sexuálních zvrhlíků je všem lidem vnucováno jako eurounijní norma údajné normality. Jinak historie města Sevilla se začíná během starověku se vznikem prvního populačního centra s fénickými obchodníky v současném centru Sevilly se jménem Spal. 1 Toto území bylo součástí Tartessos. Později tuto oblast i s územím dnešního města Sevilla napadli, obsadili a ovládli Kartaginci, tj. tato oblast i s územím dnešního města Sevilla se stalo součástí teritoria tehdejšího Kartága, respektive tehdejší Kartágijské říše. V roce 206 před Kristem zas tuto oblast i s územím dnešního města Sevilla dobyli, obsadili a ovládli Římané. Poté bylo město Sevilla známé jako Híspalis. Během Vizigótského království, to byl panovnický dvůr s Teudis, Teudiselo a Atanagildo. V al-Andalus (muslimské Španělsko) bylo město Sevilla nejprve sídlem chalifátu a později hlavním městem tajfského království. Později město Sevilla bylo po osvobození spod arabské a islámské nadvlády začleněno do španělské křesťanské Kastilie za vlády katolického panovníka Ferdinanda III. Svatého v roce 1248. Od té doby bylo město Sevilla znovu osídleno křesťany ze španělských království - a současně také i křesťany i z jiných míst v Evropě. Města Sevilla bylo jedno z měst s hlasováním v Cortes a při mnoha příležitostech hostilo potulný kastilský soud. Za vlády katolických panovníků se v Seville usadilo mnoho zahraničních obchodníků, zejména Janovců, tj. z italského města Janova. Po objevení Ameriky se město Sevilla stala hospodářským centrem Španělské říše a od roku 1503 monopolizovala zaoceánský obchod s Casa de Contratación de Indias. Tato prosperita otevřela město Sevilla zlatému věku umění a literatury. Obdobím největšího uměleckého rozkvětu ve městě bylo baroko. Sedmnácté století zas naopak se sebou přineslo v historii města Sevilla úbytek jeho obyvatel v důsledku epidemie černé smrti, a to zejména z roku 1649. V témže sedmnáctém století byla plavba po Guadalquiviru ztížena hromaděním usazenin v řece a větší velikostí lodí. Zlepšení cádizského opevnění vedlo v roce 1717 k rozhodnutí převést Casa de la Contratación de Indias do Cádizu. Opětovná revitalizace města Sevilla nastala v devatenáctém století, a to díky industrializaci města Sevilla daném budováním průmyslu a vznikem železnice plus budováním a rozvojem železniční dopravy ve Španělském království, a naopak zas v intelektuální oblasti romantické španělské literatury a v oblasti španělského uměním byla doba devatenáctého století dobou, která souvisela s romantismem. Ve dvacátém století se zas formovalo současné město Sevilla urbanisticky díky Iberoamerické výstavě v roce 1929 a o mnoho let později také i Světové výstavě v roce 1992. Oslavou Ibero-americké výstavy v roce 1929 město Sevilla zažilo velký urbanistický rozvoj poznamenaný vznikem parků a výstavbou budov určených pro tuto událost, jako je park María Luisa nebo Plaza de España. Ve druhé polovině třicátých let dvacátého století ve španělské občanské válce bylo konzervativní a katolické město Sevilla nejen jedno z prvních španělských měst, jehož občané se nebojácně postavili na odpor proti ultralevičáckému teroru spojenému s genocidou, tj. s vyvražďováním španělských katolíků, ale kde také ve městě Sevilla před svou jinak jistou smrtí našlo svou záchranu desetitisíce katolických utečenců, kterým s podařilo z mnohých jiných španělských měst a oblastí utéci před svou jinak jistou smrtí právě do města Sevilla, zejména zde ve městě Sevilla našlo svou záchranu mnoho uprchlých katolických rodin s malými dětmi, a do města Sevilla před svou jinak jistou smrtí uteklo i veliké množství katolických kněží, řeholníků i řeholních sester, kterým se také podařilo utéci do města Sevilla z mnohých jiných španělských měst a oblastech, kde právě zuřil mor krvavé ultralevičácké genocidy civilního španělského katolického obyvatelstva. Toto smutné období krvavého ultralevičáckého teroru v letech 1936 - 1939, kdy byli prolity hektolitry a hektolitry katolické krve civilního obyčejného španělského katolického lidu, včetně malých dětí, se nakonec zaplať Pán Bůh pak v roce 1939 konečně skončilo toto období krvavého ultralevičáckého teroru vítězstvím obyčejného španělského katolického lidu v této ultralevičáckými cizáky a jejich domácími ultralevičáckými kolaboranty vnucené občanské válce, po které pak následně v letech 1939 - 1976 bylo naopak zas zlaté období v nedávné novodobé, moderní historii Španělska, kdy - pokud si odmyslíme časově velmi vzdálené období španělského katolického středověku - tak v těchto letech 1939 - 1976 se španělští katolíci těšili své úplně té největší náboženské a politické svobodě, jakou kdy španělští katolíci v této nedávné novodobé, moderní historii Španělska vůbec kdy měli. Pokud jde o dobu posledních desetiletí, v roce 1981 bylo město Sevilla zvoleno hlavním městem andaluské autonomie. V roce 1992 se ve městě Sevilla konala Všeobecná výstava, která pak zas zanechala ve městě Sevilla dědictví důležité zlepšení infrastruktury, zejména v pozemních a leteckých komunikacích, mezi nimiž vyniká železniční přístup AVE do stanice Santa Justa. Podobně se zas také ve městě Sevilla v oblasti Expo po roce 1992 nachází sídlo Technologického parku Cartuja 93, Univerzita v Seville a zábavní park Isla Mágica. Díky svému diverzifikovanému hospodářství a velkému technologickému průmyslu je hlavní město Andalusie - město Sevilla považováno za ekonomický a technologický kapitál andaluského autonomního společenství, a tedy jižního Španělska. V roce 2014 byl zas ve městě Sevilla na ostrově Isla de la Cartuja postavený mrakodrap Torre Sevilla, který byl předmětem kontroverzí, respektive sporů kvůli jeho možnému vizuálnímu dopadu. Téhož roku 2014 bylo ve městě Seville v Muelle de las Delicias postaveno akvárium. Ve městě Sevilla část této tematické prohlídky akvária je inspirována expedicí Magellan-Elcano, která byla první kolem světa. Pokud jde ve městě Sevilla o historii jejího pravěku a starověku, tak samotná půda dnešního města Sevilly je nedávné geologické formace. Mezi třetihorami a čtvrtohorami vstoupil oceán nynějším údolím Guadalquivir. Zhroucením části pohoří Sierra Morena při seismických úpravách a nahromaděním sedimentů mezi Sanlúcar de Barrameda a Rota vzniklo vnitrozemské jezero Lacus Ligustinus, které existovalo až do historických dob. Následně se sedimenty dále hromadily a vznikaly bažiny. Archeologické vykopávky provedené ve městě Sevilla v roce 2009 v Alcázaru nalezly pozůstatky z 9. století před Kristem. Samotné původní jádro města Sevilla pocházelo z 8. století před Kristem na ostrově v Guadalquiviru, v okolí současného náměstí Plaza del Salvador a Cuesta del Rosario. Historická legenda říká, že asi před 3000 lety se Melkart, fénický mořeplavec, plavil po Středozemním moři a později překročil Gibraltarský průliv a vstoupil do Atlantského oceánu. Cestoval po pobřeží a našel Gádiraa pak by se vydal na sever, dokud by nedosáhl místa, kde se v současnosti nachází město Sevilla, kde by založil obchodní osadu. Melkart by byl fénickou kulturou uznáván jako polobůh. V řeckém bájesloví on by byl poznán jako Herakles a v římském bájesloví jako Hercules. Počátky původního jádra města Sevilla byly na jakémsi poloostrově na levém břehu Guadalquiviru. Původní název osady mohl být Hisbaal, odkazující na Baala, jednoho z nejdůležitějších pohanských bohů v zemi, panteonu fénické civilizace. Mezi historiky se v současnosti vedou spory o to, zda místo založili Féničané, nebo Tartesané. Pro obhájce fénické teze nebyl Tartessos městem, ale pouhým názvem, který daly řecké prameny oblasti poloostrova jihozápad. O původu názvu města Sevilla existují různé teorie. Podle profesora José Luis Escacena Carrasco nazývali Féničané město Spal nebo Hispal. Podle vizigótského arcibiskupa San Isidoro de Sevilla pochází název Híspalis ze skutečnosti, že primitivní město bylo postaveno v bažinaté oblasti, „na klacích“, respektive podle vizigótského arcibiskupa San Isidoro de Sevilla na místě, které by bylo současným městem Sevilla, založil Julio César Colonia Iulia Romula Hispalis, latinizoval název původního domorodého města, města (Ispal) v Hispalis a přidal Julii svým vlastním jménem a Rómula pro Řím, což je běžná formule v toponymii římských kolonií. Podle historika Antonia Caballose Rufina založil římskou kolonii prokonzul Gayo Asinio Pollión. Podle profesora Antonia Blanca Freijeira byly v suterénu ulice Sierpes nalezeny klacky typické pro tento typ staveb, což by mohlo tuto teorii podporovat. Většinová teorie naznačuje, že Tartessos vznikl jako kulturní mix mezi společností z pozdní doby bronzové – která žila na jihozápadě Pyrenejského poloostrova – a Féničany, kteří sem přišli z východu. Podle Escaceny byla hlavním městem Tartessii Sevilla a hlavní svatyně byla postavena na druhé straně řeky, v El Carambolo, v současné obci Camas. V Bibli se tato oblast města Sevilla nazývá Taršíš a Římané nazývali tento region Turdetania. Tartessané, vedení Chalbusem, byli poraženi u Osqua (dva kilometry od Villanueva de la Concepción) kartáginským vojevůdcem Asdrúbalem Barcou v roce 216 před Kristem. Tradičně se mělo za to, že kartáginská invaze znamenala konec Tartessu, i když existují i jiné teorie. Kartaginci vybudovali první silnice v regionu. Představili také slona jako pracovní zvíře, i když Římané později tato zvířata vyhubili. Pokud jde o římskou dobu, tak římské vojsko vstoupilo do oblasti města Sevilla v roce 206 před Kristem během druhé punské války na příkaz generála Scipia Afričana. Římané porazili a zničili Kartagince, kteří obývali a bránili region, jejich nástupci byli na jihu poloostrova. Scipio se rozhodl založit Itálicu, a také i generál založil Itálicu v nedalekém městě Santiponce na dvou kopcích v místě původu římského císaře Traiana a možná i Hadriána a Theodosia I. Velikého, v nedaleké Itálici - dnešní obec Santiponce. V roce 49 před Kristem měl Híspalis zeď a fórum, a měl obchodní přístavní činnost, respektive v polovině 1. století před Kristem měl Híspalis zeď a fórum s obchodním přístavem, který upevnil svou městskou expanzi a funkční vymezení svých sektorů ke polovině 1. století po Kristu. S imperiální reorganizací by se mladé město stalo hlavním městem jednoho ze čtyř conventus iuridici z Baeticy, senátorské provincie, jejímž hlavním městem byla Corduba. V oblasti města Sevilla kolem nynější ulice Mármoles se nacházelo fórum římské imperiální éry zdůrazňující zejména ve vysoce imperiálním římském městě městské sektory určené pro přístavní a obchodní aktivity. Mezi lety 49 - 45 před Kristem proběhla občanská válka mezi příznivci Julia Césara a Pompeya. Občané města Sevilla se postavili na stranu Julia Césara, který po uklidnění území opustil Quinto Casio Longino jako guvernér provincie se čtyřmi legiemi. Tento guvernér se oddal uvalování daní na vlastní pěst, pro svůj osobní prospěch, a prováděl další krutosti. Za to se skupina zdejších Římanů z Itálie spikla, aby ho zabili. Guvernér byl pobodán, když byl v Córdobě, ale přežil. Poté nechal ukřižovat stovky zdejších Římanů z Itálie, ale také i mnoho samotných Sevillčanů. Quinto Casio zemřel při ztroskotání poblíž Tarragony. Poté, co se spiknutí nezdařilo, Andalusané se postavili na stranu synů již mrtvého Pompeia a přinutili Caesara, aby si podrobil region v posledním tažení svého vojenského života. V zimě v letech 46-45 před Kristem bojoval bez příměří na polích současných provincií Córdoba a Sevilla, dokud 17. března 45 před Kristem nedosáhl rozhodujícího vítězství v bitvě u Mundy. Na konci šarvátky Julius César řekl: "ve všech mých předchozích bitvách jsem bojoval o vítězství; jen v tomto jsem to udělal jen proto, abych zachránil svou kůži." Pokud jde o Julia Caesara, tak když po vítězství v Mundě přišel César do Híspalis, někteří vyslanci ze města Sevilly mu vyšli vstříc, aby požádali o milost. Caesar s nimi poslal Caninia, aby velel oddílu, který převzal kontrolu nad náměstím, zatímco on tábořil na předměstí. Pompejci v Seville však byli pobouřeni, že kapitulace byla učiněna za jejich zády a aniž by o tom informovali jistého Filóna, který byl vůdcem v této věci. Když Philo zjistil, co se stalo, vydal se do Lenia a zařídil tam služby Cecilio Nigro, který měl velký kontingent válečníků. Uprostřed noci vstoupil tento kontingent do města Sevilly, postavil Caesarskou posádku k meči, zavřel dveře a připravil se čelit Caesarovi. V obavách, že když se uvidí ztraceni, vypálí město Sevilla a zničí její hradby, Caesar je neobtěžoval. Dovolil jim provést výpad a zapálit lodě, které byly v řece. Zatímco Caesarovi vojáci měli na starosti hašení požáru, Nigroův kontingent ustupoval, v čemž je později zdecimovala Caesarova jízda. V roce 2019 byly ve městě Sevilla objeveny pozůstatky Via Heraclea, která spojovala Levantu s jihem poloostrova. Tato trasa je současná s Juliem Césarem. Podle svatého Isidora nazval Julius Caesar město Iulia (podle svého jména) Rómula Híspalis. Podle profesora Antonia Caballose Rufina se město Sevilla nikdy nejmenovalo Iulia a jeho zakladatelem byl prokonzul Cayo Asinio Pollión. Julius Caesar v roce 45 před Kristem dal městu Sevilla status kolonie. Híspalis se stalo hispano-římským obchodním městem, zatímco Itálica se stala čistě římským rezidenčním městem. Císař Traianus se pravděpodobně narodil v Italice roku 53. Ve městě Seville byla oblast kolem současného náměstí Plaza de la Alfalfa místem setkání cardo maximus, které probíhalo od severu k jihu, od současného kostela Santa Catalina po Calle Abades a hlavní Decumano, které probíhalo od východu na západ od proudu kostela San Esteban na Calle Águilas na Plaza del Salvador. V této oblasti města Sevilla bylo fórum římské císařské éry, které zahrnovalo chrámy, lázně, veřejné budovy a trhy. Mezi lety 170 a 172 napadly poloostrov kmeny ze severní Afriky, ale Aufidio Victorinus je snadno odrazil. Během tohoto tažení byla v Itálici dočasně zřízena VII. legie Gémina, což vyvolalo nutnost dočasně považovat Béticu za císařskou provincii, tedy přímo ovládanou legátem císaře. V roce 175 došlo k další invazi. Města Itálica a Singilia Barba byla obléhána a osvobozena Valia Maximiano v roce 177. Do města Sevilla v prvním století po Kristu brzy dorazilo křesťanství, a ve 3. století byly ve městě Sevilla umučeny dvě svaté sestry Justa a Rufina (svaté patronky města Sevilla) za to, že nechtěly uctívat jim vnucovanou pohanskou modlu Venuši. V prvním století po Kristu apoštol Santiago Větší evangelizoval Hispánii a jmenoval Pia, který ho doprovázel z Jeruzaléma arcibiskupem Sevilly, hoc i jinak pro goticko-hispalenský katalog a kodex San Millán z 10. století jako prvního sevillského arcibiskupa, kterého zná, je Marcelo, který byl arcibiskupem Sevilly teprve až v polovině 3. století. V červenci 287 prošel průvod k pohanské bohyni Venuši před stánkem dvou křesťanských hrnčířek, sester Justy a Rufiny. Průvod je požádal o dar, který odmítli. Jeden z lidí, kteří modlu nosili pak od zlosti rozbil všechno jejich hrnčířské zboží. Křesťanské hrnčířky nepodlehly nátlaku a odstrčili od sebe vnucovanou sochu pohanské bohyně, která pak spadla na zem a rozbila se na kusy. Křesťanské hrnčířky pak byly postaveny před pohanského prefekta Sevilly a umučeny. Jejich ostatky byly pohřbeny na okraji města Sevila sevillským arcibiskupem Sabinem. Pohanský prefekt Sevilly Diogeniano nařídil uvěznění obou křesťanských hrnčířek a nutil je, aby opustili své křesťanské přesvědčení, pokud se nechtějí stát obětí mučednictví. Obě světice navzdory hrozbám odmítli. Utrpěli mučení stojanu a později byli mučeni železnými háky. Diogeniano doufal, že mučení, kterému je podrobil bude stačit k tomu, aby je donutil zřeknout se své křesťanské víry, ale smířili se se vším. Když viděl, že mučení nemá žádný účinek, zavřel je do temného vězení, aby tam trpěli hladem a žízní. Stoicky přežili své mučení hladem a žízní, na což následovalo jiné muční. Tentokrát museli chodit bosé, dokud nedošly do Sierry Moreny. K dosažení cíle měly dost síly. Když viděl, že je nic neporazilo, nařídil je opět uvěznit o hladu a žízni dokud nezemřou. První, kdo zemřel, byla svatá Justa. Tělo svaté Justy bylo vhozeno do studny, kterou krátce poté získal sevillský arcibiskup Sabino a pohřbil ji. Jakmile ukončil Justin život, pohan Diogeniano věřil, že svatá Rufina jeho pohanským přáním snáze podlehne, ale ani u ní neuspěl. Rozhodl se v těch dobách ukončit její život tím nejchmurnějším způsobem. Vzal ji do amfiteátru a nechal ji hladovému lvovi, aby ji zabil a sežral. Šelma se přiblížila a jediné, co udělala, bylo zavrtění ocasem a olíznutí oblečení svaté Rufiny jako domácí mazlíček. Pohanský prefekt to už vzteky ve svém pohanském hněvu nevydržel, nařídil, aby svaté Rufině podřízli hrdlo a poté spálili její mrtvé tělo. Sevillský arcibiskup Sabino po této události znovu sebral ostatky a svatou Rufinu pohřbil vedle její sestry svaté Justy. Za takovou hrdinskou mučednickou smrt byli obě svaté sestry - svatá Justa i svatá Rufina považovány ihned za svaté. Svatá Justa i svatá Rufina byli jmenovány svatými patronkami hrnčířských a hrnčířských cechů, v případě Manises (Valencie), kde byly v roce 1746 prohlášeny za svaté patronky Cechu keramických řemeslníků. V roce 1925 pak byli obě svaté sestry Justa a Rufina oficiálně kanonizovány, tj. prohlášeny kanonicky za svaté patronky tohoto města Sevilla se skvělou tradicí keramiky. Tyto dvě svaté sestry Justa a Rufina jsou také uctívány jako svaté patronky jiných měst, například Orihuela, kde se tyto dvě světice objevili v podobě dvou hvězd nad Sierra de Orihuela po křesťanském osvobození od arabské muslimské nadvlády. Jsou také svatými patronkami Payo de Ojeda v Palencii, Maluenda, v provincii Zaragozaa z města Huete v Cuenca. Na základě správní reformy římského císaře Diokleciána v roce 293 po Kristu se Híspalis stal politickým centrem pěti poloostrovních římských provincií a také dvou připojených římských provincií, Mauritánie Tingitany a Baleárice, protože ve městě Sevilla sídlil vikář španělské diecéze. Podle jednoho z různých přepisů textu básníka Ausonia by Hispalis mohl být jedenáctým městem v hierarchii Vysoké říše v roce 293 po Kristu, ačkoli jiný přepis tohoto původního textu od Ausonia nalezený v Paříži hovoří o Augustě Emeritě jako toho jedenáctého města Říše. V římské Hispánii dosáhla provincie Bética velkého rozkvětu, částečně díky exportu olivového oleje. Příkladem obchodu Hispánie s Římem je hora Testaccio. Testaccio, neboli hora střepů, je umělý kopec o rozměrech 250 × 150 metrů u základny a více než 50 metrů vysoký, tvořený miliony zbytků amfor olearia (olivový olej), které do něj byly pohozeny za téměř 300 let, od dob římského císaře Augusta do poloviny 3. století, kde 80 % odpovídá beticským amforám. Hlavní římský archeologický komplex ve městě Sevilla se nachází na Plaza de la Encarnación, v suterénu Metropol Parasol. V něm je ve městě Sevilla zachována skupina římských domů, kde vynikají četné mozaiky. V 16. století ve městě Sevilla se na ulici Mármoles objevilo šest sloupů z římské budovy, pravděpodobně chrámu z 2. století. Dva z nich byly v roce 1576 přemístěny do Alameda de Hércules a byly na nich umístěny sochy Herkula a Julia Caesara. Další z nich se rozbily při převozu do Alcázaru a dnes jsou pohřbeny v ulici Mateos Gago. Zbývající tři zůstávají ve městě Sevilla na ulici Mármoles. Pokud jde o středověk, respektive pokud jde o Vizigótské období, tak během Vizigótského království zde ve městě Sevilla někdy sídlil vizigótský královský dvůr. V roce 426 město Híspalis, respektive město Sevilla obsadili Vandalové vedení králem Gundericem. Vandalský král Gunderic zemřel ve městě Sevilla v roce 428 a jeho nástupcem se stal jeho bratr Genseric, který se se svými jednotkami přesunul do severní Afriky. V roce 441 dobyl Švábský král Requila Híspalis, respektive město Sevillu. Poté konečně se Španělsko opět dostalo do rukou Vizigótů, kteří mu vládli až do osmého století. Ve vizigótských mincích se město Sevilla jmenovalo Ispali a Spali. Po porážce Franky v roce 507 opustilo Vizigótské království své bývalé hlavní město Toulouse (severně od Pyrenejí). Gesaleico a Amalarico našli útočiště ve městě Barcino,tj. v Barceloně, a Teudis v tomto městě Sevilla dočasně pobýval - Teudis byl zavražděn ve městě Seville za osobní pomstu. Teudis se usadil v Seville, kde uvalil nadměrné daně na svůj osobní přepych a měl mít románky s manželkami šlechticů, které předtím sám poslal do války. Vysloužil si nepřátelství šlechty a bylo zorganizováno spiknutí s cílem ho zabít. Jedné noci ve městě Seville v roku 549 stolovníci s Teudisem při večeři v paláci sfoukli svíčky - aby se ve tmě nevědělo, kdo ho zavraždil - a zabili jej. Agila I., prohlášený za krále v roce 549, se živil různými gotickými šlechtici a aristokraty z Augusty Emérity (Mérida), kde se usadil. Brzy se však musel utkat s dalším vizigótským šlechticem, Atanagildem, prohlášeným králem v Seville roku 551 za podpory místní šlechty. Atanagildovi příznivci požádali o pomoc Byzantince, kteří ji poskytli. V roce 552 dorazili do Hispánie Byzantinci, kterým vládl císař Justinián I. a využili příležitosti získat pás území od Cádizu po Denia. Atanagildo se přestěhoval do Toleta, tj. Toledo, kde i zemřel, a od toho se hlavní město bude nacházet definitivně v tomto městě. Vizigótům se v řadě tažení mezi lety 607 a 625 podařilo dobýt zpět španělská území získaná Byzantinci. Pokud jde o ariánskou herezi, tak Vizigótská monarchie oficiálně vyznávala tuto odpornou ariánskou herezi. V 6. století měl ariánský vizigótský král Leovigildo dvě děti s katolickou ženou jménem Teodosia, Hermenegildo a Recaredo. Teodosia vzdělávala Hermenegilda v katolické víře, ale nemohla vzdělávat svého mladšího syna Recareda, protože zemřela dříve, než dosáhl určitého věku. Ariánský vizigótský král Leovigildo se pak zas oženil s ariánskou ženou jménem Goswintou, vdovou po králi Atanagildovi. Ariánský heretik Recaredo se v dospělosti oženil v roce 579 s katolickou princeznou Ingundou z Francie. Ariánský vizigótský král Leovigildo pak pověřil svého heretického ariánského syna Recareda vládou nad provincií Bética, za což se ariánský heretik Recaredo společně i se svou katolickou manželkou přestěhovali do města Sevilly. Tam ariánský heretik Recaredo pod silou vroucných modliteb a duchovním vlivem své francouzské katolické manželky a sevillského katolického arcibiskupa San Leandra Hermenegildo se obrátil a konvertoval ke katolické víře. To vyvolalo hněv jeho heretického otce, ariánského krále Leovigilda, a jeho nevlastní matky Goswinty. Byl povolán k takzvanému "soudu" v Toledu, ale Recaredo odmítl se zúčastnit té chystané ariánské justiční frašky se svou osobou. Poté se Recaredo stal králem na území které ovládal, a zejména pak na území které ovládal namísto heretického ariánismu ustanovil katolicismus za oficiální náboženství. Ariánský heretik Hermenegildo pak hledal vojenskou pomoc a podporu u heretických ariánských Byzantinců a Suevů, což se rovnalo vyhlášení války. Brzy získal podporu heretických ariánských měst Mérida a Cáceres. Leovigildo, aby přilákal a oklamal katolíky, tak svolal v roce 580 ariánský takzvaný "koncil", který zrušil povinnost katolíků nechat se znovu pokřtít v případě konvertování k arianismu. Když viděl nulový výsledek, který mu toto opatření přineslo, postavil se proti katolickým biskupům a deportoval jich mnoho z jejich biskupských stolic do vyhnanství. V roce 582 ariánský heretik Leovigildo vojensky získal Cáceres a Méridu a obléhal město Sevillu, která se Recaredovi stala pevností. Ariánský heretik Hermenegildo čekal na pomoc ariánské byzantské flotily, ale aby se jí vyhnul, Recaredo odklonil tok řeky Guadalquivir. Statečné katolické město Sevilla odolávala obléhání vojsky koalice ariánských heretiků dva roky, ale sevillští katolíci svou obranu nemohli déle udržet a tak katolík Recaredo uprchl do pevnosti San Juan de Aznalfarache i s 20 katolickými rytíři. Nakonec se ale kvůli nedostatku jídla a vody museli vzdát. Katolík Recaredo byl zajat a uvězněn v sevillské pevnosti na náměstí Puerta de Córdoba, kde se katolíka Recareda heretičtí ariánští duchovní pokusili přinutit, aby se zřekl své pravé katolické víry, a kde i jeho heretický ariánský otec slíbil, že zapomene na to, co se stalo, a učiní ho dědicem svého královského trůnu, pokud on Recaredo odpadne od pravé katolické víry a stane se také heretickým ariánem, ale katolík Recaredo to odmítl. Později byl katolík Recaredo uvězněn v Tarragoně, kde v roce 585 odmítl přijmout "přijímání" z heretických ariánských rukou, ačkoli to byl jediný způsob, jak se zavděčit svému heretickému ariánskému otci. Ve stejném vězení katolíka Recareda sťal starosta věznice Sisberto. Ariánský vizigótský král Leovigildo zemřel přirozenou smrtí v Toledu roku 586. Starší syn Hermenegildo, nyní jako král, svolal v roce 589 III. Toledský koncil, na kterém se veřejně zřekli heretického arianismu a vrátili se k pravé katolické víře. Pokud jde o svatého Isidora ze Sevilly, tak svatý Isidor ze Sevilly, respektive arcibiskup San Leandro byl následován v sídle v Seville San Isidoro. Napsal encyklopedický soubor dvaceti knih, známý jako Etymologies, které byly souhrnem všech znalostí starověké řecko-římské kultury (lékařství, hudba, astronomie, teologie atd.), a které měly velký vliv v celé středověké Evropě. Pokud jde o arabskou mohamedánskou okupaci, tak v al-Andalus bylo po arabské muslimské invazi nejprve sídlem mohamedánského chorálu a poté hlavním městem mohamedánského království taifa, dokud se nestalo mohamedánským hlavním městem Almohad al-Andalus. Mohamdánský vojevůdce Musa ibn Nusair překročil úžinu s armádou mezi 22 000 a 25 000 muži a pokračoval dobývat území Vizigótů. V roce 712 obsadil Medinu, Sidonii, Carmonu, Sevillu, Fuente de Cantos a poté zaútočil na Méridu a obléhal město, které odolávalo čtrnáct měsíců až do 30. června 713. V roce 713, když Musa ibn Nusair obléhal Méridu, se statečné město Sevilla vzbouřila proti cizáckým mohamedánským okupantům, a byl to jeho syn Abd al-Aziz ibn Mussa, kdo měl na "starosti" hrdinské křesťanské město Sevillu obléhat a porazit statečné křesťanské povstalce. Mohamedán Abd al-Aziz si také podrobí oblast Algarve. Později se ze své dobyté a okupované sevilské základny vydal podrobit si provincie Malaga, Granada a Murcia. V roce 714 se mohamedánský vojevůdce Musa ibn Nusair vydal za damašským chalífou Valídem I. a ponechal Al Ándalusovi na starosti jeho syna Abda al-Azíze, který se až do své smrti v roce 716 usadil v mohamedány okupovaném městě Sevilla. V roce 716 bylo arabskými okupanty v Córdobě založeno mohamedánské hlavní město Al Ándalus. Mohamedáni, kteří město Sevilla obsadili, ho nazývali Hims. Naopak mozarabští křesťané nazývali město Ixbilia, odvozeno od starého jména Híspalis. Již v posledních dobách arabské mohamedánské okupace města Sevilla, ve kterém je velký vliv křesťanů, kdy se snacha Al-Mutamida provdala za krále Alfonse VI. z Leónu, je období, kdy mohamedáni začínají nazývat město Sevilla jako Ixbilia nebo Sbilia. Al Ándalus byl emirát závislý na Damašku. Emirát se osamostatnil s Abderramánem I. v roce 773. Okupované město Sevilla by byla hlavou kory. Expanze islámského náboženství byla podporována ústupky vůči odpadlíkům z řad křesťanů, kteří konvertovali k islámu - ti se nazývali "muladíes". A naopak tvrdě utiskováni byli křesťané, kteří zůstali křesťany - ti se nazývali "mozarabové". Kromě malé náboženské daně, kterou platí mohamedáni, většina daní padla na takzvané "dhimmi", tj. zdejší místní křesťany a židy, kteří žili pod nadvládou arabských mohamedánských okupantů. To byl důvod, proč byl "dhimmi" okupanty formálně tolerován, ale dostal místo jako občan druhé kategorie a neustále mu připomínali jeho podřadné postavení. Dhimmi museli čelit postojům mas okupantů, které obvykle projevovaly neústupné postoje vůči křesťanům, od urážek nebo útoků na veřejných cestách, udání před qadis až po časté případy pogromů na čtvrti "dhimmi" doprovázené mohamedánským rabováním a zabíjením křesťanů a židů. Mnohokrát opakovaná historie údajného náboženského soužití neodpovídá historickým faktům. V roce 844 s Vikingové pokusili osvobodit tuto oblast spod arabské mohamedánské okupace, šli proti řece Guadalquivir, což způsobilo, že córdobský emír posílil svůj obranný systém, ale v roce 859 se Vikingům i navzdory tomu opět podařilo znovu vstoupit do této oblasti. V říjnu 844, kdy většinu Pyrenejského poloostrova kontroloval Córdobský emirát, skupina přibližně 80 vikingských lodí poté, co se pokusila osvobodit Asturii, Galicii a Lisabon (město, kterého dosáhli po svém návratu), vystoupala dolů. Guadalquivir, dokud nedorazili do Sevilly, útočili na okupované město Sevillu sedm dní a způsobili velké množství ztrát arabským mohamedánským okupantům města Sevilly. Córdobský emír Abderramán II. připravil mohamdánský kontingent na protiútok. Dne 11. listopadu se na půdě Tablady rozhořela divoká bitva, kterou bohužel nakonec tito arabští mohamedánští okupanti vyhráli. Tisíce křesťanů bylo povražděno; čtyřista bylo zajato a popraveno, asi třicet křesťanských lodí bylo zničeno. Pouze jen velmi malý podíl z řad přeživších křesťanů ze strachu před svou smrtí zbaběle odpadli od své křesťanské víry a konvertoval k islamismu a usadili se pak tito odpadlíci jako farmáři v oblasti Coria del Río, Carmona a Morón, věnující se chovu dobytka a výrobě mléčných výrobků. Al Ándalus byl poté přeměněn na chalífát s Abderramánem III. v roce 929. Vikingové podnikli pak opět několik dalších pokusů o osvobození této oblasti v letech 859, 966 a 971, ale s více diplomatickými než vojenskými úmysly; ačkoli pokus o osvobození v roce 971 byl opět zmařen a vikingská křesťanská flotila byla málem zcela zničena. Touhu místních sevillských křesťanů po svobodě ale nešlo navěky potlačit! Po pádu Córdobského chalífátu byla v roce 1023 vytvořena sevillská taifa. Tato taifa byla řízena rodinou opatů Banu Abbad. Druhý vládce sevillské taify, Al-Mu'tadid, je považován za nejmocnějšího ze všech taifských králů. V roce 1063 dorazil Fernando I. de León do Sevilly a porazil je. Al-Mu'taḍid byl donucen koupit mír od Kastilie zaplacením ročního tributu. Toho roku poslal sevillský král ostatky svatého Isidora ze Sevilly do Leónu. Čtvrtým a posledním panovníkem této taify byl král básník Al-Mutámid. Pokud jde o Almoravidské období, tak Al-Mutámid se rozhodl přestat platit roční tribut Alfonsovi VI. a požádat o pomoc almorávidského panovníka Júsufa ibn Tašufína. Založil základnu v Algeciras a dobyl tajfy Granady a Malagy. Než se vrátil do severní Afriky, nechal svého bratrance Sīr ibn Abī Bakr na starosti dobytá území, který nakonec v roce 1091 dobyl taifu v Seville. Na podzim roku 1126 Almoravidové vyhnali všechny mozarabské křesťany z Al-Andalus. Deportovaní z Granady, Sevilly a Córdoby skončili na předměstí Mequinez a Salé v Maroku. K další deportaci křesťanů do severní Afriky došlo v roce 1138. Pokud jde o Almohadské období, tak Almohads pod vládou chalífy Abd al-Mumina dobyl město Sevillu 17. ledna 1147. V roce 1156 byl guvernérem města jmenován dědic a budoucí chalífa Abu Yaqub Yusuf . Kolem roku 1159-1160, kdy Muhammad ibn Mardanís zaútočil na město Sevillu, byla opevnění zesílena. V roce 1162 Abd al-Mumin určil Córdobu za hlavní město Al-Andalus. Po smrti chalífy v roce 1163 se jeho syn Jusuf I. stal hlavním městem Al Ándalus ve městě Seville. Jusuf I. se stal chalífou v roce 1168. V roce 1170 Almohadové nařídili nové vyhnání křesťanů z Al Ándalus do severní Afriky. Kolem 1168-1169 nařídil chalífa Jusuf I. přestavbu zdi na břehu řeky poté, co byla zničena velkou povodní. V letech 1170 až 1172 byl postaven most lodí a palác La Buhaira a byl přestavěn římský akvadukt Los Caños de Carmona. Začala stavba nové hlavní mešity na místě, které v současnosti zabírá katedrála, a která nahradila tu stávající na náměstí Plaza del Salvador. Stavba nové hlavní mešity začala v dubnu až květnu 1172 a byla dokončena v únoru 1176, ačkoli první kázání nebylo proneseno až do dubna 1182. Minaret mešity byl postaven v letech 1184 až 1198 Ahmad Ben Baso a je spodní částí současné Giraldy. Existence janovské kolonie v Seville sahá až do 12. století a existují zprávy, že 6. června 1167 přijel do města Sevilla konzul z italského města Pisa. Torre del Oro byla postavena v letech 1220 až 1221. Abu El-Ola byl jmenován guvernérem Sevilly v roce 1224. V roce 1227 se ve městě Seville prohlásil chalífou, když povstal proti svému bratru Abu Muhámad al-Ádilovi, v jehož jménu vládl. Přijal jméno al-Mamún a v roce 1229 se přestěhoval do Afriky s mocnou armádou, která vyhlásila válku Jahiovi, který zavraždil al-Ádila, aby se zmocnil marocké suverenity. Nechal svého syna Abulhasána jako guvernéra ve městě Seville. V roce 1228 se však Ibn Hud vzbouřil v regionu Murcia, prohlásil se za emíra a podařilo se mu získat adhezi celého Al-Andalusu kromě Valencie a Niebla. V případě města Sevilly významní představitelé města Sevilla propustili syna al-Mamuna a uznali Ibn Húda. Město Sevilla zůstalo pod mocí Ibn Húda až do jeho smrti v roce 1238, kromě období povstání vedeného Abú Marvánem al-Pajím s pomocí Ibn al-Ahmara v letech 1232 až 1234. Al-Rasid, syn al-Mamúna, byl posledním z almohadských chalífů, kteří přišli uplatňovat nějaký vliv v al-Andalus, jak dokládá momentální návrat k jeho poslušnosti ve městě Seville, hlavním poloostrovním islámském městě, v roce 1238. Al-Rasid zemřel roku 1242. S jeho nástupcem, Abu l-Hasan 'Ali al-Sa'id, byl vliv Almohadů na poloostrově zredukován na nulu a Almohads nebyli schopni pomoci muslimům z Al-Andalus, zatímco Ferdinand III. postupoval údolím Guadalquivir. Později se město Sevilla vzdala věrnosti hafsího emíru Abu Zakariyya Jahja I., který byl v Tunisu. Když ale jeho muži dorazili do města Sevilla, dopouštěli se různých excesů. V roce 1245 nebo 1246 Ibn al-Jadd vyloučil hafsího guvernéra Abu Farese a zůstal jako principál města Sevilly a podepsal příměří s Fernandem III. Živly odporující této dohodě ho zavraždily a jejich vůdce Axataf se stal novým vládcem města Sevilly. V roce 1248 bylo město Sevilla osvobozeno spod arabské islámské nadvlády a začleněno do křesťanské koruny Kastilie, která byla osvobozena za vlády Ferdinanda III., který byl jako první pohřben v sevillské katedrále v roce 1252. Od té doby bylo město Sevilla znovu svobodné. Během pozdního středověku se město Sevilla, jeho přístav a jeho aktivní kolonie janovských obchodníků nacházely na periferní, ale důležité pozici v evropském mezinárodním obchodu. V té době utrpělo dramatické ekonomické, demografické a sociální křeče, jako byla černá smrt mor z roku 1348 nebo protižidovské povstání z roku 1391. Prostě osvobození města Sevilly se uskutečnilo mezi srpnem 1247 a 23. listopadem 1248 křesťanskými vojsky Ferdinanda III Kastilského. Město Sevilla bylo pod muslimskou nadvládou caíd Axataf. Ve 13. století v al-Andalus byla dvě hlavní města Córdoba a Sevilla. Fernando III. osvobodil Córdobu v roce 1236 a Jaén v roce 1246. V obou městech přistoupil k vyhnání muslimů, což také provedl v Seville. V tažení v letech 1240-1241 již Fernando pronikl do provincie Sevilla, osvobodil Écija, Estepa, Setefilla, Osuna, La Puebla de Cazalla, Marchena, hrad Cote (Monellano), hrad Zafra-Mogón (Coripe) a Moron de la Frontera. Panovník Fernando shromáždil své kapitány a velitele vojenských řádů v Radě a rozhodl se zaměřit jejich úsilí na město Sevilla. Aby jej mohli získat, museli se dohodnout s aragonským králem Jaimem I. a s králem Granady Alhamarem, královstvím, které se po dobytí Jaénu rozhodlo stát se lénem Kastilie, hranice s královstvími Valencie a Murcia. Fernando strávil zimu roku 1246 v Jaén. 21. září 1246 osvobodil Alcalá de Guadaíra. Jeho bratr Alfonso de Molina a pán ze Santiaga podnikli výpad přes Aljarafe, zatímco pán z Calatravy a král Granady udělali totéž pro Jerez. Nájezdy přes Aljarafe a Jerez musely pokračovat až do podzimu, protože podle Chronicle obdržel Fernando zprávu o smrti své matky v Alcalá de Guadaíra. Když opustil toto město, nechal tam Rodriga Álvareze. Pro osvobození Sevilly zorganizoval Fernando silnou armádu, nesrovnatelnou s žádnou jinou ve středověku, se stovkou generálů a několika stovkami slavných vojevůdců. Mezi členy této armády jsou: Pelay Correa, mistr řádu Santiago, Fernando Ordóñez, mistr řádu Calatrava, Pedro Yáñez, mistr řádu Alcántara, Pedro Álvarez Avito, mistr řádu chrámů, Fernán Royz, mistr řádu San Juan, López de Haro, admirál Ramón de Bonifaz, Alfonso Téllez, Infante Fadrique, princ Alfonso a spolu s nimi velké množství šlechticů z Castilla y León a rady obě království. V roce 1246 se biskup Jiménez snažil v Římě 15. března 1247 získat od papeže Inocence IV. bulu o křížové výpravě o financování výdajů těch, kteří cestovali na znovuosvobození Sevilly z náboženských důvodů. Španělsko mělo ekonomickou a vojenskou podporu od Francouzů, Němců a Italů. Protože město Sevilla je město se splavnou řekou, poslal Fernando Ramóna Bonifaze do Jaénu, aby pomohl flotile osvobodit město. Flotila pod velením Kantabrijského Roye Garcíi již byla použita při blokádě Cartageny v roce 1245. Bonifaz získal lodě a posádku v Kantabrijském moři. Ve flotile byl také galicijský šlechtic Paio Gómez Charino. Bylo shromážděno 13 lodí, které se pohybovaly plachtami, a šest galér, které se pohybovaly vesly. Na jaře 1247 Fernando nařídil zničení všeho mimo hradby Carmony, aby usnadnil kapitulaci města. Místní úřady požádaly Fernanda o šestiměsíční příměří, přičemž mu během toho vzdaly hold, načež by mu daly vilu, pokud by nedostali pomoc k odporu. Fernando tuto dohodu přijal. Nakonec se okupanti v Carmoně vzdali dne 17. září 1247. Tato kapitulace uspíšila kapitulaci dalších islámských měst a hradů, jako Constantina a Reina. Podle kroniky byla Lora del Río osvobozena na jaře roku 1247. Kastilští osvobodili také Cantillanu, Guillenu a Gerenu. Poté, co osvobodil Gerenu, Fernando vážně onemocněl. Vzpamatoval se v Guilleně a tažení pokračovalo v obléhání pevnosti Alcalá del Río, bráněnou Axatafem, který věděl, že náměstí bylo ztraceno, rozhodl se ho opustit a téhož srpna padl do rukou křesťanů. Axataf se rozhodl chránit věže a hradby vojáky a také nasměrovat kontingenty do hradu Triana a Aznalfarache. Bonifazova flotila šla až do Sanlúcar de Barrameda. Emír Abu Zakariyya uspořádal flotilu v Tangeru, které velel Abu-l-Rabi ibn al-Guarygir al-Timnali, kterému nařídil jet do Ceuty, aby se připojil ke své flotile a společně s třiceti loděmi zamířil do Guadalquiviru. Bonifazská flotila porazila muslimské lodě. V těchto bitvách křesťanská flotila vyhrála tři galéry, protože zbytek se buď potopil, nebo uprchl. Flotila se vydala po řece Guadalquivir, zatímco vojáci Fernanda III. dobyli hrad Alcalá del Río. Fernando se vydal hledat Bonifaze a oba se setkali 15. srpna ve Vado de las Estacas, dva kilometry od Alcalá del Río. Následujícího dne muselo být loďstvo na rozkaz Fernanda ukotveno na výšině San Juan de Aznalfarache. Dne 20. srpna Fernando přesunul svůj tábor z Torreblanca do Tablady. Křesťané zřídili tábory na dalších místech po městě Sevilla se svými příslušnými veliteli: v San Juan de Aznalfarache (mistr řádu Santiago Pelay Correa), v Camas (Olivier de Bordeaux a Vidal de Besalú), podél alej doktora Fedrianiho (mistra Calatravského řádu Fernanda Ordóñeze), před Puerta de la Macarena (Diego López de Haro), na břehu řeky a poblíž Macareny (Rodrigo Gómez), mezi ulicemi Resolana y Torneo (Garci Pérez de Vargas), v Prado de San Sebastián (mistr řádu Alcántara Pedro Jáñez), poblíž Buhaira (Chrámový řád) a poblíž Tagarete (arcibiskup ze Santiaga Juan Arias). V Aljarafe byl Aben Alhamar, král Granady. Řád Santiago, se svým táborem v San Juan de Aznalfarache musel bojovat s Maury z hradů v tomto místě a Triana. Poté, co obdrželi posily od Ferdinanda III., podnikli úspěšnou jízdu proti Gelves. Potom se utábořili před samotným hradem Triana. Kronika vypráví, jak Maurové spustili obrovský vor proti kantabrijské flotile, která plula z jednoho břehu řeky na druhý, nabitá řeckou palbou, která selhala. Následovaly však útoky muslimských lodí na křesťanskou flotilu. Aby zabránil průjezdu nepřátelských lodí, dal Bonifaz do řeky dvě velmi silná polena. Maurům se podařilo jednoho z nich odstranit, takže námořní bitvy pokračovaly. Poté, co se to tak stalo, přišla zpráva o osvobození Carmony. Opevněné město mělo více než 300 hektarů, 7400 metrů hradeb, dvanáct bran a tři okenice. Bylo to největší město, které kdy křesťanský kontingent obklíčil, mnohem větší než velká města té doby jako Toledo, Córdoba nebo Valencie. Kromě toho měla zeď od Puerta de la Macarena k Puerta de la Carne dvě části: zeď a barbakán, tedy vysokou zeď a nižší zeď za ní. Na západ od města tekla řeka Guadalquivir a na východ potok Tagarete, který se jižně od města vléval do výše zmíněné řeky. Triana (At-Troyana) se nacházela na západní straně Guadalquiviru. Řeka se dala překonat lodním mostem. Lodě, které tvořily most, byly svázány silnými řetězy. Tento most byl tam, kde je dnes most Triana. Vedle ní byl hrad Gabir, velká pevnost, která byla po osvobození města přestavěna křesťany a přejmenována na hrad svatého Jiří. Křesťané se neúspěšně pokusili dobýt hrad Saint George pomocí obléhacích strojů. Na konci roku 1247 křesťanský panovník Fernando prohlásil přítomnost svého syna Alfonsa v táboře. Přijel v doprovodu portugalských jednotek, které doprovázely Sancha II v jeho exilu v Toledu s portugalským dítětem Pedrem de Urgelem a s aragonskými jednotkami vyslanými Jaime I. Existují také důkazy o přítomnosti nezletilého Alfonse de Aragón při osvobozování města Sevilly. Kastilské nemluvně Alfonso byl v templářském táboře poblíž La Buhaira, ale později se přestěhoval do Triany se svými bratry Enriquem a Fadriquem a s rytíři Rodrigem Froilou, Alfonsem Téllezem a Pedrem Poncem. Po objevení Ameriky v roce 1492 se město Sevilla stala hospodářským centrem španělské říše. Katoličtí panovníci založili Casa de Contratación, odkud se řídily a