VÝZNAMNÉ MESTÁ 20.díl: Stepanakert (Republika Náhorný Karabach)

Město Stepanakert mající nyní rozlohu 25,6 km², má podle oficiálních údajů z roku 2017 zhruba 56 600 obyvatel, je z hlediska počtu obyvatel suverénně úplně tím největším městem a současně i hlavním městem malého národního arménského státu, který má nyní území o velikosti zhruba 4 400 km², a na území tohoto malého arménského státu žije nyní asi zhruba asi 150 000 jeho státních občanů, z nichž zhruba 95% občanů má arménskou národnost. Oficiální název toho malého arménského státu, tak jak tento malý arménský stát sám sebe oficiálně nazývá je: Արցախի Հանրապետության - což v doslovném překladu do češtiny zní: Artsakhská republika. Jelikož jsem si vědom toho, že většina Čechů a Slováků se s názvem "Artsakhské republiky" teď potkává poprvé, tak pro vysvětlení dodám, že v našem českém jazykovém prostředí je asi nejpřiléhavější český název tohoto malého národního arménského státu jako "Republika Národní Karabach" či "Republika Náhorního Karabachu", popřípadě eventuálně snad i "Náhorně-Karabašská republika" pokud s aspektem na historickou minulost multinacionálního státu, pokud přihlédnu i na oficiální název tohoto státu v ruštině, kde v ruštině používané nejen příslušníky málopočetné ruské národnostní menšiny žijící v tomto malém arménském státě název této jejich malé arménské země, které jsou státními občany zní v ruštině jako Нагорно-Карабахская Республика - v češtině: Náhorně-Karabašská republika. Etymologicky samotný název „Karabach“ pochází z tureckých slov „kara“ (černý) a perského „bagh“ a znamená „Černá zahrada“. Poprvé se tato forma jména nachází v pozdně středověkých gruzínských a perských zdrojích. Vzhledem k tomu, že všechna masově-komunikační média pořád mluví o tom, že údajně prý "Mezinárodní společenství ...nikdo neuznává nezávislost Náhorního Karabachu", tak s na tuto problematiku mezinárodního uznání nezávislosti Republiky Náhorního Karabachu podívejme trochu detailněji, neboť ono je to mnohem složitější jak tendenčně a jednostranně o této problematice informují či dokonce dezinformují média. Naprosto jednoznačným faktem je pouze jen to, že Republika Náhorní Karabach není členským státem Organizace Spojených Národů. Vše ostatní v tvrzení médií je velmi přehnané a rozporuplné, o čem zcela jednoznačně svědčí i odpověď Ministerstva zahraničních věcí Republiky Náhorního Karabachu na můj dotaz jakože "nezávislého českého novináře", na který mi bylo odpovězeno zhruba následovné /kráceno/: „Jednou z nejdůležitějších priorit zahraniční politiky Republiky Náhorní Karabach je mezinárodní uznání nezávislosti republiky. Státní občané Republiky Náhorní Karabach v celostátním referendu třikrát: po prvé v roce 1991 při referendu o nezávislosti, po druhé 10. prosince 2006, a po třetí v roce 2017 v ústavním referendu 20. února vyjádřil odhodlání budovat a posilovat vlastní státnost založenou na demokratických normách. A zde je dokumentace zaznamenaných úspěchů v procesu budování státu, které umožnily dosáhnout určitého pozitivního posunu v mezinárodním uznání Republiky Náhorní Karabach: Parlamenty jedenácti amerických států Spojených Států Amerických (USA), jednoho australského státu Australského společenství či Australského svazu (Commonwealth of Australia) a Baskicka přijaly příslušné rezoluce na podporu práva na sebeurčení lidu Republiky Náhorní Karabach: 17. května 2012: Usnesení Sněmovny reprezentantů USA ve státě Rhode Island, 6. srpna 2012: usnesení Sněmovny reprezentantů amerického státu Massachusetts, 25. října 2012: Usnesení Legislativní rady australského státu Nový Jižní Wales, 10. dubna 2013: usnesení Sněmovny reprezentantů amerického státu Maine, 30. května 2013: usnesení Senátu amerického státu Louisiana, 8. května a 27. srpna 2014, společné usnesení Státního shromáždění USA a Senátu Kalifornie, 12. září 2014: Usnesení parlamentu Baskicka, 3. března 2016: Usnesení Sněmovny reprezentantů amerického státu Georgia, 29. března 2016: Usnesení Sněmovny reprezentantů amerického státu Havaj, 28. září 2017: usnesení Senátu amerického státu Michigan, 24. dubna 2019: Usnesení amerického Senátu v Coloradu, 24. dubna 2021: Usnesení Senátu USA ve státě Idaho, 30. července 2021: Usnesení Senátu amerického státu New Jersey. V roce 2019 dne 24. dubna přijala Sněmovna reprezentantů amerického státu Colorado navíc ještě i rezoluci vyjadřující podporu Republice Náhorní Karabach, zdůrazňující nepřípustnost blokády Arménské republiky a Republiky Náhorní Karabach ze strany Turecka a Ázerbájdžánu. Četná usnesení o uznání nezávislosti Republiky Náhorní Karabach přijala i následující města: 23. dubna 2013: Fresno (USA, Kalifornie), 10. září 2013: Los Angeles (USA, Kalifornie), 5. listopadu 2013: Highland (USA, Kalifornie), 20. dubna 2016: Honolulu (USA, Havaj). V roce 1999 Evropský parlament přijal 11. března rezoluci, v níž se uvádí, že Republika Náhorní Karabach vyhlásila svou nezávislost krátce po přijetí podobných prohlášení svazovými republikami někdejšího Sovětského svazu. V roce 2014 dne 3. listopadu přijala Rada předsedů parlamentu Navarry (autonomní oblast/provincie ve Španělsku) prohlášení, v němž se uvádí, že orgány Republiky Náhorní Karabach by měly být stranou jakéhokoli formátu jednání, který by mohl hrát rozhodující roli v budoucnosti země. Mezinárodní uznání Republiky Náhorní Karabach, které je dodatečnou pobídkou pro další rozvoj a posilování státnosti Republiky Náhorní Karabach a zejména jejích demokratických institucí, bude mít pozitivní vliv na urovnání konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Republikou Náhorní Karabach. Zpoždění v mezinárodním uznání Republiky Náhorní Karabach jen zvyšuje pokušení ázerbájdžánské strany vyřešit problém válkou, což se projevilo i v roce 2016, dne 2. až 5. dubna rozsáhlá agrese, kterou rozpoutal Ázerbájdžán proti Republice Náhorní Karabach. Mezinárodní uznání nezávislosti Republiky Náhorní Karabach bude jednou z účinných pák k vyloučení možnosti nové ázerbájdžánské agrese. Mezinárodní uznání tak zajistí nezvratnost procesu mírového urovnání a umožní soustředit se na rozvoj nezbytných mechanismů a podmínek pro mírové soužití dvou nezávislých, suverénních států, Republiky Náhorní Karabach a Republiky Ázerbájdžán, vytvořených jako v důsledku rozpadu Svazu Sovětských Socialistických Republik a války nastolené Ázerbájdžánem" /Konec Stanoviska Ministerstva zahraničních věcí Republiky Náhorního Karabachu/. Pokud jde o takzvanou "sovětskou minulost", tak v této souvislost je faktem, že minimálně až do srpna 1991 byl tento dnes fakticky nezávislý stát integrální součástí velkého mnohonárodnostního států, kterým byl před rokem 1991 Sovětský svaz a před rokem 1917 carské Rusko, v důsledku čehož po hlavních dvou spisovných jazycích arménštině a azerbajdžánštině byla zde jako dalším spisovným jazykem oficiálně ukotvena také i ruština. Republika Artsakh, tj. Republika Náhorní Karabach je ústavně a de facto nezávislý a suverénní stát na jižním Kavkaze. Hraničí s Arménskou republikou ze západu, Íránem z jihu a Ázerbájdžánem z východu a severu. Hlavním městem je město Stepanakert. Historickým a kulturním centrem je město Šuši. Historicky tvoří provincii Náhorní Karabach Velké Arménie. Díky své geografické a politické poloze hrál Náhorní Karabach důležitou roli v arménské historii. Slavný arménský historik Leon přirovnal Náhorní Karabach k „obrovské citadele“, bez níž „není možné si představit Arménii v srdci, tedy ochranu země Ararat“. Nyní byla Republika Náhorní Karabach ustanovena jako druhý arménský stát. Současná Arménie se tedy skládá z Arménské republiky (RA) a Republiky Náhorní Karabach (NKR). Podle populární etymologie znamená jméno „Náhorní Karabach“ les Aran. Podle tradice byl Aran ministrem severovýchodních provincií Velké Arménie, kterého jmenoval arménský král Vagharšak z dynastie Sisaků. Aran, který je tradičně považován za předka Aranšahiků, a středověkých knížat a meliků z Náhorního Karabachu, kteří z nich pocházejí, patřil synovci patriarchy Hajka, proto středověcí historici nazývají prince Náhorního Karabachu „Hajkazuns“. Etymologicky samotný název „Karabach“ pochází z tureckých slov „kara“ (černý) a perského „bagh“ a znamená „Černá zahrada“. Poprvé se tato forma jména nachází v pozdně středověkých gruzínských a perských zdrojích. Podle západních historiků arménské obyvatelstvo Náhorního Karabachu, stejně jako další části arménské vysočiny, vzniklo jako výsledek fúze primitivních domorodých kmenů a proto-Arménů. Poslední jmenovaní se zde usadili již v době 7. století před Kristem. Podle historických pramenů Náhorní Karabach v roce 189 před Kristem se stal součástí Arménského království, jako jeden z jeho 15 států. Provincie Náhorní Karabach měla 12 provincií a zůstala součástí Arménie až do konce 4. století po Kristu. Po pádu arménských Aršakunisů v roce 387 po Kristu si Byzanc a Persie rozdělily Arménii na dvě části, a oddělily od ní strategicky důležité okrajové oblasti. Náhorní Karabach, spolu se státem Utik, byl připojen ke státu Aghvank na levém břehu řeky Kur. Zachovalo si však své arménské kulturní a etnické rysy. Na začátku 5. století, po vynálezu arménského písma, otevřel Mesrop Maštots první arménskou školu v Náhorním Karabachu. Náhorní Karabach zažil významný kulturní vzestup za vlády Vachagan G Barepašt (487-510), kdy bylo v Náhorním Karabachu založeno mnoho kostelů a škol. Od 7. století do začátku 9. století byl Náhorní Karabach pod kontrolou arabského chalífátu. Poté se stal dějištěm mnoha bitev mezi arménskými rebely a Araby. Jeden z rebelů, Sahl Smbatjan, z dynastie Aranšahik, založil v roce 821 v pevnosti Khachen knížecí dynastii Khachen. V roce 1000 tato dynastie vytvořila království Náhorního Karabachu, které bylo posledním suverénním státem východní Arménie po pádu arménského království Bagratuni. Stejně jako ostatní arménská území osvobozená od nadvlády Seldžuků, i Náhorní Karabach zažil kulturní a ekonomický rozkvět na počátku 13. století, za vlády krále Jalala I. (1214-1266). Ten vybudoval klášter Gandzasar, který později sehrál důležitou roli v historii Náhorního Karabachu jako jeho duchovní a kulturní centrum a symbol jednoty horských vládců Náhorního Karabachu. V roce 1387 byla úrodná provincie Náhorní Karabach vystavena ničivým nájezdům Lenk-Temuru. Na konci 15. století spadalo pod nadvládu Turkmenů, a od roku 1555 pod nadvládu Safjan Persie. Nicméně až do moderní doby si Náhorní Karabach udržoval homogenní arménskou populaci a nadále mu vládli princové z rodu Khachen, kteří od 15. století nosili titul „Melik“. V tomto historickém období byl Náhorní Karabach rozdělen do pěti knížectví: Gulistan, Jraberd, Khachen, Varanda a Dizak. Náhorní Karabach byl jediným arménským regionem, který si po staletích turecko-perské nadvlády zachoval svou arménskou suverenitu a měl mezinárodně uznávaný suverénní status. V roce 1805 byl Náhorní Karabach připojen k carskému Rusku, což bylo potvrzeno smlouvou Gulistan z roku 1813. Ačkoli 2. června 1799 Rusko oficiálně uznalo nezávislost Meliků z Náhorního Karabachu vyhlášením cara Pavla A., získalo ji s jeho podporou, ale Rusové potlačili svou moc a ukončili tisíciletou vládu Dům Khachenů. Většina obyvatel Náhorního Karabachu (141 400) jsou Arméni. Jsou zde však ale také i Rusové, Ukrajinci, Gruzínci a Řekové. Město Stepanakert se nachází v jihovýchodní části Arménské vysočiny, na malé pláni na úpatí pohoří Náhorní Karabach, na levém břehu Vararaknu, přítoku řeky Karkar, v nadmořské výšce 850 m. metrů. Je obklopen lesy a zahradami. Stepanakert má nyní rozlohu 25,6 km². Město Stepanakert má mírné klima. Průměrná teplota v lednu je -0,2 °C, v červenci - +22,4 °C a v srpnu - +22,2 °C. Atmosférické srážky v průměru 535 mm za rok. Město Stepanakert je kromě jiného také i významným vzdělávacím a kulturním centrem Republiky Náhorního Karabachu. Ve 20. letech zde byla otevřena zemědělská technická škola a ve 40. letech dvouletý učební ústav, který byl po krátké době zrušen. V 70. letech 20. století byl otevřen pedagogický ústav s arménskou, ruskou a ázerbájdžánskou katedrou. Do roku 1993 zde fungovaly pobočky Kirovakanské pedagogické a Jerevanské inženýrské univerzity, na jejichž základě byla také organizována i Státní univerzita Náhorního Karabachu. Později od roku 2015 působí v hlavním městě Stepanakert dvě státní a tři soukromé vysoké školy. Státními univerzitami jsou jednak Státní univerzita Artsakh, jednak též i Pobočka Stepanakert nadace „Národní agrární univerzita Arménie“. Soukromými vysokými školami jsou zde zas: Univerzita "Grigor Narekatsi", Univerzita "Mesrop Maštots". "Gurdjian" institut užitého umění. Jsou zde také další čtyři celostátně významné školy: "Tamara Kamaljan Státní lékařská vysoká škola" SNOC., Stepanakertská vysoká škola tance, Sajat-Nova Hudební vysoká škola ve Stepanakertu, Vyšší odborná škola Stepanakert. Ve městě Stepanakert je dvanáct všeobecně vzdělávacích škol s 6747 studenty a také nevládní organizace Stepanakert „Hudební škola Komitas “ a „Gyurdjian Umělecká škola“. Komunita má pět hlavních mateřských škol: tři státní, jednu arménskou evangelizační společnost a jednu arménskou pomocnou společnost „Sose“. Kromě nich existuje řada soukromých školek. Mateřské školy ve městě Stepanakert navštěvuje celkem 1313 dětí. V roce 1924 byla ve městě Stepanakert otevřena současná republikánská knihovna Stepanakert. Kromě toho v různých částech města Stepanakert působí také řada veřejných knihoven. Mezi kulturními centry hlavního města Stepanakert hraje důležitou roli historické muzeum, kde je vystaveno mnoho zajímavých exponátů souvisejících se starověkým arménským hospodářským, kulturním životem a historií světa Náhorního Karabachu. Kromě toho, že je město Stepanakert centrem vědy, vzdělávání a školství s celostátním významem pro celou Republiku Náhorní Karabach, také i z hlediska zdraví a zdravotnictví je v městě Stepanakert řada zdravotnických zařízení, která slouží nejen obyvatelům hlavního města Stepanakert, ale i úplně celé Republice Náhorního Karabachu. Seznam těchto institucí nacházejících se ve městě Stepanakert je následující: "Republiková nemocnice" CJSC, "Arevik" CJSC (dětská nemocnice), "Centrum péče o matku a dítě" CJSC, "Poliklinika pojmenovaná po Armine Pakumjan" CJSC, "Infekční nemocnice" CJSC, "Antituberkulózní lékárna" CJSC, "Onkologická ambulance" CJSC, "Dermatologická ambulance" CJSC, "Psychiatrická ambulance" CJSC, "Stomatologie" CJSC, "Oddělení preventivní dezinfekce" CJSC "Stanice nouzové lékařské pomoci Stepanakert" CJSC, "Rehabilitační centrum Caroline Cox" SNOC, "Forenzní lékařský vyšetřovací úřad" CJSC, "Centrum epidemiologie a hygieny" SNOC. Ve městě Stepanakert působí také i řada různých malých - soukromých, zejména stomatologických center a klinik. Město Stepanakert hraje také i neocenitelnou roli v kulturním životě Republika Náhorní Karabach. Ve městě Stepanakert je Papazyan, což je arménské státní činoherní divadlo, které bylo ve městě Stepanakert založeno již v roce 1932. Není třeba připomínat, že v minulosti během let ázerbájdžánské nadvlády byla představení děl souvisejících s historií a životem arménského lidu téměř úplně odstraněna ze seznamu her jediného státního činoherního divadla arménského Marzu. Dokonce i slovo arménština bylo odstraněno ze znaku divadla. Nyní zažívá arménské činoherní divadlo města Stepanakert nový vzestup, navázalo silné vazby s divadelními centry Jerevanu. Od roku 1959 až dodnes hraje v životě hlavního Náhorně-Karabašského města Stepanakert i celé Republiky Náhorní Karabach zvláštní roli Státní arménský soubor písní a tanců, který s velkým úspěchem vystupuje nejen v samotné Náhorně-Karabašské republice, ale například i v hlavním arménském městu Jerevanu a také i v dalších městech Arménské republiky. Rozhlasová a televizní stanice Stepanakert nyní z města Stepanakert denně vysílá v arménštině pro obyvatele města Stepanakert i celé Republiky Náhorního Karabachu. Již od 60. let dvacátého století zde ve městě Stepanakert byly přijímány i televizní programy, bohužel až do roku 1988 pouze jen v "státním" ázerbájdžánském a "federálním" ruském jazyce. Nejen všechny arménské města a vesnice Náhorního Karabachu, ale ani samotné regionální centrum ve městě Stepanakert neměly možnost sledovat a poslouchat arménské televizní programy. V souvislosti s hnutím Artsakh, na jednomyslnou žádost Arménů z regionu Náhorního Karabachu, od začátku května 1988 město Stepanakert nejen přijímalo arménské televizní programy, ale za podpory arménských specialistů se zde organizovaly i místní televizní programy. Nyní centrum televizních programů Republiky Náhorní Karabach funguje ve městě Stepanakert tak, jak si to přeje drtivá většina občanů, kteří žijí ať již v hlavním městě Stepanakert nebo kdekoliv jinde v ostatních částech státu Náhorně-Karabašské Republiky. Město Stepanakert je tedy největší město Republiky Náhorního Karabachu a zároveň také i hlavní město Republiky Náhorního Karabachu, město Stepanakert je tedy politickým centrem celého státu Náhorně-Karabašské Republiky. Město Stepanakert jako politické epicentrum celé Náhorně-Karabašské Republiky je sídlem kromě městských úřadů a institucí samotného města Stepanakert jsou zde soustředěny i nejvyšší státní orgány země, řada vědeckých a kulturních institucí a sídla mnoha organizací. Ve městě Stepanakert se nachází jednak sídlo prezidenta republiky Náhorního Karabachu, kterým je momentálně Arayik Vladimiri Harutyunyan z Náhorně-Karabašské politické strany Svobodná vlast, jednak se v městě Stepanakert nachází i sídlo Náhorně-Karabašského parlamentu - Národního shromáždění Republiky Náhorního Karabachu, jehož předsedou momentálně je Arthur Tovmasyan, který je rovněž z Náhorně-Karabašské politické strany Svobodná vlast. Ve městě Stepanakert má sídlo také i vláda Republiky Náhorní Karabach a ve městě Stepanakert mají sídlo i všechna ministerstva a další ústředních orgány státní správy Republiky Náhorního Karabachu. Arayik Vladimiri Harutyunyan /Արայիկ Վլադիմիրի Հարությունյան/ se stal prezidentem Republiky Náhorního Karabachu dne 21.5.2020. Současný prezident Arayik Vladimiri Harutyunyan se narodil ve městě Stepanakert, tehdejším hlavním městě Náhorní Karabachské autonomní oblasti, součásti Ázerbájdžánské Sovětské Socialistické Republiky, tehdejšího Sovětského svazu, v roce 1973. V roce 1990 navštěvoval Jerevanský státní ekonomický institut a dva roky poté, v roce 1992, vstoupil do samoobranných sil Náhorního Karabachu a zúčastnila se první války o Náhorní Karabach. Po válce se přestěhoval z Jerevanského státního ekonomického institutu na Ekonomickou fakultu Artsakhské státní univerzity a promoval v roce 1995. O tři roky později, v roce 1998, ukončil postgraduální studium ekonomie na Artsakhské státní univerzitě. Harutyunyan začal svou kariéru na ministerstvu financí a hospodářství Náhorního Karabachu v roce 1994, kdy sloužil jako asistent ministra. V roce 1997 odešel z ministerstva a začal svou kariéru v soukromém sektoru v Armagrobank, kde pracoval až do roku 2004. Harutyunyan v roce 2005 spoluzaložil stranu Svobodná vlast, která se zúčastnila parlamentních voleb v roce 2005 a získala 10 z 33 křesel v Národním shromáždění Republiky Náhorní Karabach. Působil také jako předseda Svobodné vlasti a frakce Svobodné vlasti v Národním shromáždění. Harutyunyan vedl Komisi pro finanční, rozpočtový a ekonomický management v Národním shromáždění. V roce 2007 byl tehdejším prezidentem Bako Sahakyanem jmenován premiérem Republiky Náhorní Karabach. Jeho první projev ve funkci předsedy vlády byl plný slibů o oživení ekonomiky, demokracie a sociální spravedlnosti. Mezi naléhavé kroky, které slíbil podniknout, patřil boj proti korupci, protekcionismu, klanovému systému a sociálnímu zlu. Po ústavním referendu v roce 2017 se Republika Náhorní Karabach transformovala z poloprezidentského systému na prezidentský systém a úřad předsedy vlády byl zrušen. Harutyunyan zůstal i nadál v Sahakyan vládě Náhorního Karabachu, a byl jmenován jako státní ministr financí. Harutyunyan se zúčastnil a vyhrál všeobecné volby v Náhorním Karabachu v roce 2020, čímž se stal čtvrtým prezidentem Republiky Náhorního Karabachu. Byl uveden do prezidentského úřadu prezidenta Náhorně-Karabašské Republiky dne 21. května 2020 na prezidentské inauguraci, které se zúčastnili také i jeho hlavní oponent Masis Mayilyan a arménský premiér Nikol Pašinjan. Během ceremonie, popsal Republiku Náhorní Karabach a Arménii jako „neoddělitelné součásti sjednocené národní vlasti“. Během konfliktu v Náhorním Karabachu v roce 2020 ministerstvo obrany Ázerbájdžánu tvrdilo, že ázerbájdžánská armáda těžce zranila prezidenta Arayika Harutyunjana, který toho rána navštívil frontu. Tato tvrzení byla popřena jak samotným prezidentem Arayikem Harutyunyanem, tak vládou Republiky Náhorního Karabachu. Dne 23. října 2020 prezident Republiky Náhorního Karabachu Arayik Harutyunyan publikoval otevřený dopis ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi a kde prosí o ruskou podporu Republice Náhorního Karabachu, poukazující na historické vazby Ruska k regionu a na mnoho významných ruských a sovětských osobností z Karabachu. Dne 9. listopadu 2020 dal prezident Republiky Náhorního Karabachu Arayik Harutyunyan souhlas s tím, aby premiér Arménské republiky Nikol Pašinjan podepsal v jeho zastoupení v roce 2020 dohodu o příměří v Náhorním Karabachu mezi Arménií, Ázerbájdžánem a diplomatickým mediátorem Ruskem. Momentálně nejvýznamnější, respektive nejsilnější politickou stranou v Republice Náhorní Karabach je politická strana Svobodná vlast. Náhorně-Karabašská politická strana Svobodná vlast byla založena dne 29. ledna 2005. Předsedou strany je bývalý premiér a současný prezident Araik Harutyunyan. Strana Svobodná vlast se poprvé zúčastnila v roce 2005 parlamentních voleb v Náhorním Karabachu, po kterých strana Svobodná vlast hned na poprvé získala deset z 33 křesel v Národním shromáždění Republiky Náhorního Karabachu. Po parlamentních volbách v Náhorním Karabachu v roce 2010 získala politická strana Svobodná vlast celkem 14 křesel v Národním shromáždění, a ve volbách byla úspěšná jak v přímém, tak v poměrném volebním systému. Šéfem frakce byl Gagik Petrosyan. Po parlamentních volbách v Náhorním Karabachu v roce 2015 získala Strana Svobodná vlast 47,3 % hlasů a spolu s těmi, kteří byli zvoleni většinovým systémem, získala 15 křesel a tvořila parlamentní většinu. Šéfem frakce je Arthur Tovmasyan. Strana Svobodná vlast se zúčastnila v roce 2020 všeobecných voleb jako hlavní součást širší, která získala 16 křesel z 33 v Národním shromáždění Republiky Náhorního Karabachu. Program politické strany Svobodná vlast je dokument vyjadřující národní zájmy Horně-Karabašského lidu, jejich svobodu, bezpečnost a právo na sebeurčení. Mezi její cíle patří: a) spolu s podobně smýšlejícími lidmi zlepšit sociální spravedlnost, b) oživit víru lidí ve vlastní síly a lepší budoucnost, c) vytvořit podmínky pro formování střední třídy, d) podporovat duchovní obrodu lidu a zvýšit ve společnosti roli arménské apoštolské církve. Strana Svobodná vlast se zasazuje o arménskou národní a náboženskou identitu, ekonomický rozvoj, zachování arménského jazyka, reformu školství, podporuje arménský kulturní patriotismus a vojenského ducha. Hlavním rozdílem od ostatních politických stran Náhorního Karabachu je primární důraz na podporu ekonomického rozvoje před jakýmikoliv ostatními vnitropolitickými prioritami státu. Strana věří, že ekonomický rozvoj pomůže dosáhnout dokonalé nezávislosti Náhorního Karabachu a zároveň posílí ustavení občanské společnosti a demokracie. Vedle momentálně nejsilnější parlamentní politické strany Svobodná vlast, momentálně toho času dalšími parlamentními Náhorně-Karabašskými politickými stranami jsou: Strana sjednocené občanské aliance, Politická strana Sjednocená otčina, Náhorně-Karabašská strana spravedlnosti, Arménská revoluční federace, Demokratická strana Náhorního Karabachu. Základna podpory parlamentní politické strany Strana sjednocené občanské aliance je především mezi mládeží a mladými profesionály. Strana podporuje sociálně-ekonomický rozvoj Národního Karabachu, vytvoření silné občanské společnosti a zvýšení blahobytu občanů. Strana je pro znovusjednocení Republiky Náhorního Karabachu s Arménskou republikou. Parlamentní politická strana Sjednocená otčina před volbami v roce 2020 strana přislíbila podporu opozičnímu prezidentskému kandidátovi Masisi Mayilyanovi. Po volbách v roce 2020 předseda politické strany Sjednocená otčina Samvel Babayan prohlásil, že jeho strana bude usilovat o posílení bezpečnosti, sociálního blahobytu a vytvoří v Republice Náhorního Karabachu novou politickou kulturu, kde bude prioritou svoboda projevu. Parlamentní politická strana Náhorně-Karabašská strana spravedlnosti se ideologicky a hodnotově hlásí k hodnotám liberalismu v jejich původním tradičním pojetí, v dubnu 2021 Náhorně-Karabašská strana spravedlnosti podepsala memorandum o spolupráci s arménskou politickou stranou Unie ústavních práv, což je relativně konzervativní politická strana v Arménské republice. Parlamentní politická strana Demokratická strana Náhorního Karabachu se hlásí k hodnotám stability, vytvoření mocného státu, zlepšení demokracie, občanské společnosti, ochrany lidských práv a osobní svobody, ochrany rodiny, práce a sociální spravedlnosti, jakož i zachování národní kultury, podle svých webových stránek v politice praktikuje politický pragmatismus vždy, kdy je to rozumně možné. Parlamentní politická strana Arménská revoluční federace je silně levicově orientovaná politická strana tradiční staré socialistické levice stojící dnes v politickém spektru ideologicky kdesi uprostřed na pomezí mezi bývalými marxistickými komunistickými stranami na jedné straně a nemarxisticky orientovanými socialistickými politickými stranami starého sociálně-demokratického ražení na straně druhé. Arménská revoluční federace v minulosti měla v Náhorně-Karabašském parlamentu i více poslanců než je tomu dnes, kdy má toho času tři poslance v Národním Shromáždění Republiky Náhorního Karabachu z celkového počtu 33 poslanců zasedajících v Náhorně-Karabašském parlamentu. Kromě výše zmíněných parlamentních Náhorně-Karabašských politických stran, které momentálně mají své poslance v v Náhorně-Karabašském parlamentu, ovšemže v Republice Náhorní Karabach působí i množství menších, mimoparlamentních politických stran. Povinnost získat ve volbách do Náhorně-Karabašského parlamentu minimálně pět procent hlasů znamená, že většině kandidujících Náhorně-Karabašských politických stran se nepodaří splnit tuto podmínku zisku pěti procent hlasů ve volbách, v důsledku čehož se jim nepodaří dostat se do Národního Shromáždění Republiky Náhorního Karabachu a zůstávají tedy pouhými mimoparlamentními politickými stranami v Náhorně-Karabašské republice. Těchto mimoparlamentních politických stran působících v Republice Náhorního Karabachu je tudíž příliš veliké množství na to, abych všechny tyto malé mimoparlamentní politické strany dokázal vyjmenovat, nicméně vyjmenuji zde alespoň ty Náhorně-Karabašské malé mimoparlamentní politické strany a politická hnutí, na které si teď vzpomenu: Arménie náš domov (Mer Tun' Hayastan), Konzervativní strana Náhorního Karabachu, Náhorně-Karabašská Strana Svobody, Náhorně-Karabašská republikánská strana, Náhorně-Karabašská revoluční strana, Komunistická strana Náhorního Karabachu, (Artsaki Komunistakan Kusaktsutyun), Generace strany nezávislosti, Strana identity a jednoty, Morální obroda (Baroyakan Veratsnund) Hnutí 88 (Sharzhum 88) /Mimořádně důležitá poznámka na vysvětlení: "Hnutí 88" poukazuje na rok 1988, kdy byla zrealizována velká část jazykových a národnostních práv Arménů v tehdejší Ázerbájdžánské sovětské socialistické republice, a tedy ona "podezřelá" číslice "88" v názvu dotyčného politického hnutí nemá vůbec nic společného s nějakým údajným "fašismem" či "nacismem" jak by si možná určitá část našich slovenských ale i českých zfanatizovaných krajně ultralevičáckých neomarxistických idiotů možná ve své mentálně retardované omezené hlouposti a paranoidním fanatismu mohla nedejbůh zde jinak myslet/, Národní obrození (Azgayin Veratsnund), Nová Náhorně-Karabašská aliance, Strana míru a rozvoje (Khaghaghutyun yev Zargatsum Kusaktsutsyun), Mocná strana sjednocené vlasti, Strana sociální spravedlnosti (Sotsialakan Ardarutyun Kusaktsutyun), Zítřejšek Republiky Náhorního Karabachu, Strana sjednocené Arménie a mnohé další politické strany či politická hnutí... Mimoparlamentní politická strana Konzervativní strana Náhorního Karabachu si udržuje středopravou politickou pozici a obhajuje Artsakhovu suverenitu, udržuje vysokou úroveň bezpečnosti a posiluje demokracii, sociální spravedlnost a ochranu životního prostředí. Mimoparlamentní politická strana Náhorně-Karabašská Strana Svobody se zasazuje o posílení demokracie a rovnosti v Republice Náhorního Karabachu a zároveň bojuje proti korupci. Strana také věří ve sjednocení Náhorně-Karabašské republiky s Arménskou republikou vedoucí k založení sjednoceného arménského státu. Mimoparlamentní politická strana Náhorně-Karabašská republikánská strana se prohlásila za středopravou stranu s liberálním výhledem, která podporuje rozvoj demokracie, lidských práv a rovnosti v Náhorním Karabachu. Strana také usiluje o rozvoj silného a bezpečného státu a zároveň usiluje o mezinárodní uznání země. Mimoparlamentní politická strana Náhorně-Karabašská revoluční strana podporuje konzervativní postoje v řadě otázek. Strana věří ve vytvoření silné demokratické země založené na právním státu. Strana také vyzvala k ekonomickým reformám a boji proti korupci. Mimoparlamentní politická strana Komunistická strana Náhorního Karabachu je komunistickou stranou starého ražení, která ve své politice doposud vychází z ideologických postulátů ideologie marxismu-leninismu. Mimoparlamentní politická strana Generace strany nezávislosti obhajuje sjednocení Republiky Náhorního Karabachu s Arménskou republikou a založení společné jednotné Arménie. V tuzemsku se strana zasazuje o další ekonomický rozvoj Náhorního Karabachu, respektování lidských a občanských práv, zlepšování vzdělání a boj proti korupci. Strana také vyzývá, aby byla Republika Náhorní Karabach zahrnuta do jakýchkoli budoucích mírových rozhovorů mezi Arménií a Ázerbájdžánem ohledně konfliktu v Náhorním Karabachu. Mimoparlamentní politická strana Strana identity a jednoty podporuje pokračující rozvoj Republiky Náhorního Karabachu, zajištění bezpečnosti země a jejích občanů a nakonec sjednocení Republiky Náhorního Karabachu s Arménskou republikou. Mimoparlamentní politická strana Národní obrození se popisuje jako arménská nacionalistická a sociálně demokratická strana. Cíle strany jsou oddělení vlády a podnikání, nastolení ekologicky šetrné ekonomiky a podpora rozvoje venkova. Konečným cílem je vytvoření Spojené Arménie sjednocením Arménské republiky s Náhorně-Karabašskou republikou. Ideologií mimoparlamentní politické strany Nová Náhorně-Karabašská aliance je liberalismus. Představitelé strany se zasazovali o to, aby se vláda Republiky Náhorního Karabachu vypořádaly s vnitřními a vnějšími problémy, kterým země čelí, zlepšila veřejný život a chránila demokracii a občanská práva občanů ve státě. Mimoparlamentní politická strana - Strana míru a rozvoje obhajuje mír v kavkazské oblasti, právo občanů Náhorního Karabachu určovat svou vlastní budoucnost, bojovat proti korupci a autoritářství a podporovat hospodářský rozvoj Náhorního Karabachu. Mimoparlamentní politická strana Mocná strana sjednocené vlasti považuje bezpečnost a ochranu Náhorně-Karabašské republiky za nejvyšší prioritu. Strana podporuje budoucí sjednocení Republiky Náhorního Karabachu s Arménskou republikou, boj proti korupci, růst ekonomiky a modernizaci armády. Strana se také zasazuje o navázání formálních vztahů mezi Republikou Náhorní Karabach s Evropskou unií, ale také i se Společenstvím nezávislých států. Předsedkyní mimoparlamentní politické strany - Strany sociální spravedlnosti je Karen Ohanjanyan, koordinátorka lidskoprávní organizace Helsinki Initiative '92, která je součástí sítě Helsinských občanských shromáždění. Strana sociální spravedlnosti po parlamentních volbách v Náhorním Karabachu v roce 2005 nezískala žádná místa a získala jen 0,04 % lidového hlasování. Mimoparlamentní politická strana Zítřejšek Republiky Náhorního Karabachu podporuje boj proti korupci a ekonomickým monopolům, posílení právního státu v Republice Náhorní Karabach a povzbuzení růstu populace. Základní ideologií mimoparlamentní politické strany Strana sjednocené Arménie je založení Sjednocené Arménie. Vůdce strany Badasyan prohlásil: "Dva arménské státy by se měly v blízké budoucnosti sjednotit mírovým a hladkým způsobem a stát se jednou mocnou vlastí - Sjednocenou vlastí." Předseda strany Vahan Badasyan je úzce spojen s arménským premiérem Nikolem Pašinjanem a věří, že Republika Náhorní Karabach by se měl úzce držet Pašinjanovy inspirativní filozofie „obnovy“, která v roce 2018 vyvolala arménskou revoluci. Badasyan je jednou z mála politických osobností v Republice Náhorního Karabachu která podporuje Pašinjanovu reformní agendu. Pokud jde o historický název města Stepanakert, na prvopočátku se jednalo o osadu s názvem Vararak, který se používal až do 19. století, respektive město Stepanakert mělo název Varanak až do roku 1847. Poté v letech 1847 - 1874 město Stepanakert byl Turky nazýván jako Khankendi, naopak V oficiálních dokumentech Ruské říše bylo od druhé poloviny 19. století území města Stepanakert reprezentováno názvem Mingrelsk. Pro označení města Stepanakert, historicky původně tureckým názvm "Khankendi" je dnes používáno ze strany Ázerbájdžánců, tj. ázerbájdžánské oficiální název města Stepanakert je Khankendi. Z historického hlediska název Khankendi se začal používat v oblasti vesnice Vararakn (dnešní město Stepanakert) po umístění mingrelského egerijského pluku armády carského Ruska, kdy Turci začali nazývat oblast Khankendi, zatímco Rusové nazývali oblast Mingrelsk. Toto slovo vzniklo ze jména Mehti Ghuli Khan, karabašského chána žijícího ve městě Šuši (v té době již hlavního generála armády Ruské říše). Ten zabral území vesnice Vararakn arménské knížecí rodině Melik-Šahnazaryan a dal je ruské armádě, jejíž velitel Hasan Khan Utsmijev byl chánovým zetěm. V dnešní naší současnosti má tedy toto město odlišný názv u Arménů a odlišný názv u Ázerbájdžánců. Dnes toto město Ázerbájdžánci nazývají jako Khankendi a Arméni zas jako Stepanakert. Řekneme-li někdo hned, že město Stepanakert patří k počtu nejstarších sídel na světě, lidé neznalí této věci se mohou s překvapením zeptat: jak to? Víme, že předchůdcem tohoto města je vesnice Vararakn, pak u té vesnice vznikla ruská kasárna, kolem kterých žili lidé, asi 60 rodin sloužících armádě, nazývané osada Khankendi. Pro vysvětlení trochu podivného názvu "Khankendi" dodám, že na rozdíl od samotných Arménu, kteří jsou svým náboženstvím zpravidla křesťané a svým etnickým původem Arméni náleží do rodiny Indoevropských národů, pak naopak stejně jako samotní Turci, rovněž také i Ázerbájdžánci jsou svým náboženstvím zpravidla muslimové, právě tak jako i Turci a Ázerbájdžánci náleží do rodiny Turkických národů, v důsledku čehož Arméni ani příliš nerozlišují mezi Ázerbájdžánci a samotnými Turky, v případě obou národů Ázerbájdžánců i Turků často s určitým náznakem despektu a pohrdání mluví "o Turcích", takže často pouze jen ze širšího kontextu s dá poznat, zda-li svým vyjádřením kde mluvili "o Turcích" měli na mysli Ázerbájdžánce anebo skutečné Turky. Tolik tedy na vysvětlení následujícího textu tohoto mého Popisku mluvícího často "o Turcích", kde jsem já daný text totiž převzal převážně z arménských pramenů, kde se daní arménští autoři takto dosti často vyjadřují. Ano, je to pravda, ale je to stručný životopis posledního století města Stepanakert. Mezitím se toto město Stepanakert rozkládá na deseti raně středověkých a středověkých vesnicích, kde napočítáte 10 zničených kostelů, tisíce chachkarů a náhrobků. Tyto vesnice zase leží v různých vrstvách starověké kultury doby kamenné a doby bronzové, které jsou charakteristické pro arménskou krajinu. O osadách Stepanakertu z doby kamenné a bronzové se hlasitě hovořilo již v poslední čtvrtině 18. století a ve 30. letech 19. století. Nicméně, v sovětských letech, počínaje 40. mluvit o těchto materiálech bylo považováno za nacionalismus. Ale jak můžete mlčky projít názorem V. Belka, A. Ivanovského, K. Gana, L. Hapota, I. Meschaninova, E. Relsera, Ja. Hummela a desítek dalších archeologů, vědců, kteří byli akceptováni mnoha národy světa a jejich prostřednictvím poznat minulost své vlasti. Právě tito vědci považovali starověkou kulturu objevenou v oblasti Karabachu za dobu království Van, což je původem i obsahem arménská kultura. Bohaté starověké místo Stepanakert poskytlo skvělé příklady této skutečnosti. Není se čemu divit, protože Náhorní Karabach je jednou z nejznámějších předlidských osad na světě. V létě roku 1938 nalezli vesničané z Krkžanu na území dnešního města Stepanakertu sklenici, ve které bylo šest bronzových seker, čtyři bronzové hlavice tyčí, čtyři náramky, kus krouceného drátu, rohaté zvíře a figurka ptáčka, pět malých bronzových dýmek, několik šneků a šest kg sardionových (drahokamových) korálků různých velikostí. Dne 17. srpna téhož roku 1938 byla do města Stepanakertu vyslána speciální noční výprava, která měla prozkoumat místo nalezené urny. Vedoucí vědecké expedice J.I. Humel si všiml, že poklad Krkzhan je rezervací, a proto hledal v okolí nálezu urny hroby z doby bronzové. Archeolog objevil několik pohřebních mohyl v oblasti města Stepanakert a blízkého okolí, pro vykopávky vybral čtyři hroby z různých období. Expedice v městě Stepanakert vykopala hřbitov č. 103 v městě Stepanakert poblíž vchodu do tehdejší Kirovské ulice, dnes ulice nesoucí název Ulice Bojovníků za svobodu, kde bylo nalezeno 48 lidských koster různých výšek. Spodní vrstvy několika pohřebních mohyl, které vykopal J.I. Humel ve městě Stepanakert, poukazují na kulturu charakteristickou pro období neolitu. Z těch archeologických vykopávek ve městě Stepanakert se také zjistilo, že v období před Kristem ve čtvrtém tisíciletí lidé vyvinuli další metodu keramiky, to znamená, že látce dali jakýkoli tvar, který chtějí, omítli ji zvenčí a vypálili v peci. Netřeba dodávat, že výroba keramiky není novinkou, protože paralely s textilní keramikou se často nacházejí ve vzorcích keramiky ze čtvrtého tisíciletí před Kristem z arménské vysočiny. V letech 1938-39 pod vedením J. I. Humla byly ve městě Stepanakertu odkryty mohylové pohřebiště č. 103, 119, 121, 122, 123, 124 a 125. Objevené bohaté archeologické předměty, zejména materiály z doby bronzové, jsou důkazem, že v městě Stepanakert v Artsachu, tj. v Náhorním Karabachu existovalo tak vysoce specializované umění. Tyto vykopané předměty (kámen, bronz, kosti, železné zbraně a šperky a bohaté vzorky keramiky) se staly prvními exponáty historického a geologického muzea města Stepanakert. J.I.Humel podrobně informoval o svých vykopávkách krajské radě Náhorního Karabachu. Při vykopávkách hrobu č. 103 ve městě Stepanakert si Hummel všiml neobvyklého pohřebního obrazu. Lidské kostry pohřbené v kulaté, hluboké a velké jámě byly umístěny v různých vrstvách, což znamená, že byly pohřbeny v různých časech. Hrobka měla vchod a stěny kruhové jámy byly omítnuty nenasákavou hlínou. Kolem jámy byl vytvořen vodní tok. Tento neobvyklý tvar pohřební jámy vzbuzoval mezi archeology podezření. Má něco společného se starověkým typem bytu na arménských vysočinách, jehož popis najdeme v knize „Anabasis“ řeckého historika (5. století před Kristem) Xenofóna? „Domy tady byly pod zemí, vchod byl jako ústí studny a vnitřní část byla prostorná. Mezitím byl v zemi vyhlouben vchod pro dobytek. Podle jeho popisu se několik hrobů, které vykopal J. I. Humel, velmi blíží těmto starým arménským obydlím. Tak například Jím vykopaná mohyla č. 119, nyní ve městě Stepanakert na ulici Hekimyan, měla následující obrázek" Na kruhové plošině o průměru 4,5 metru chyběla hluboká pohřební jáma, typická pro hroby regionu. Stěny této pohřební jámy byly také omítnuty hlínou a u vchodu byl vztyčen plochý kámen vysoký 1,45 metru a široký asi jeden metr, který fungoval jako dveře. Tento hřbitov ve městě Stepanakert je mimořádně zajímavý jak z hlediska nálezů na něm nalezených, tak stratigrafických údajů. Kusy dřeva nalezené v hrobech svědčí o tom, že tyto jámy měly dřevěný kryt. Je známo, že s podobnými hroby se setkal i archeolog M. Ivanovski. Za zmínku považujeme, že podoba bytů, kterou popsal Xenofón z arménské vysočiny, se v Náhorním Karabachu zachovala až do 20. let dvacátého století. Jsou zabudovány v zemi s dvířky na boku, a uprostřed střechy otvor o velikosti ústí studny. Podoba tohoto typu apartmánů se dochovala i v komplexu našich arménských klášterů a tvrzí. V různých dobách byly ve městě Stepanakert nalezeny kameny, kladiva, brusky, bronzové zbraně a šperky, železné dýky a velké množství keramických nádob. V letech 1967-73 při individuální bytové výstavbě byly ve městě na ulicích Antara a Kosmonaut ve městě Stepanakert objeveny bohaté pohřby urnového typu. Nalezené předměty byly předány muzeu ve městě Stepanakert. Nejbohatší pohřeb v městě Stepanakert se setkal v roce 1967. Na podzim: V jedné z uren ve městě Stepanakert byl nalezen železný meč, širokoústý dvousečný meč a stříbrná mince z doby prvního století před Kristem. Je také zajímavé vědět, že tvaroh nacházející se v jedné z osmi sklenic, který se nazývá mléko, se stále používá v našem každodenním životě. Tento kuchuz se neliší od podobných typů kich-kchuchus vyrobených na zemi v naší době. V jedné z uren ve městě Stepanakert se našel i kus látky. Zpočátku měl zelenou barvu, po vyjmutí ze zavařovací sklenice zbledl, jakoby zešedl. Ve stejné nádobě byli nalezeni tkalci kostí, jejichž paralely lze dodnes vidět ve vesnicích Karabachu mezi tkalci koberců. Obraz ptáka, pravděpodobně straky nebo havrana, byl vytesán na tykev nalezené dříve v jedné z hrobek ve městě Stepanakert. Straka, jak zmiňují kronikáři, byla pro staré Armény uctívaným ptákem. Obecně platí, že svatyně totemického původu stále zůstávají v jejich životech a vzpomínkách. Měl bych také zmínit, že v Artsakh, tj. v Náhorním Karabachu bylo také i město s tímto názvem. Ve městě Stepanakert byla nalezena keramika s obrázkem býka a také malé bronzové figurky s obrázkem ptáků a zvířat. Velmi zajímavé jsou i vyobrazení koní na bronzové sponě. Chov koní byl hlavním zaměstnáním lidí v Náhorním Karabachu. Řecký generál a geolog Strabo dosvědčuje, že během válek, Artsakh, tj. Náhorní Karabach produkoval velké množství vdov. Starověkou historií města Stepanakert, i když jde o brožuru, se zabývali historikové S. H. Sardaryan („Primitivní společnost v Arménii“, Jerevan, 1967, s. 180 200 226) a E. V. Khanzadyan („Kultura arménské vysočiny ve 3. tisíciletí př. n. l.“, Jerevan, 1967, s. 31). Takový přístup arménských vědců v sovětských letech by měl být považován za statečnost, protože pokaždé byly takové zprávy z Baku doprovázeny hlukem, vydíráním a hysterií. Navzdory tomu archeolog, historik, lékař, profesor H. Sardaryan v roce 1967 to napsal ve své knize vydané v arménštině, v ruštině a v angličtině: „Řada hrobů s předměty archaického vzhledu, umístěných na březích Khachenagetu v Artsakh a na hřbitově Stepanakert, by měla být také datována do starověku eneolitu“ (stejné místo, str. 200). V roce 1885 Emil Ressler, učitel reálné školy Šušva, objevil při vykopávkách v Chojalluvu korálek s klínovým nápisem, který byl odeslán do Ermitáže v Petrohradě. V roce 1926 profesor I. Meschaninov rozluštil nápis, přečetl slova „Adad Niaru, král vesmíru“. Mluvíme o asyrském králi Adad Niari, který byl synem Šamirama. Jak ta kulička spadla do starého regionu? Existuje uznávaný názor, že korálek sem přinesl jako trofej princ nebo král Artsakh, tj. Náhorního Karabachu, který se účastnil nájezdů arménských králů proti Asýrii (K. Samuelyan, "Kultura starověké Arménie", část č. 2, Jerevan, 1941, str. 303). Starobylá osada Stepanakert spolu s Khojallv leží v údolí Karkar. Nyní je tato oblast starožitností Khojallv zahrnuta do území letiště města Stepanakert a ve skutečnosti je nedílnou součástí města Stepanakert. Bez ohledu na to všechno archeologové vidí obě lokality pohromadě. Když mluvíme o období eneolitu a paleolitu, H. Sardaryan poznamenává, že „v té době byly také známy jedinečné pohřby v Artsakh, v Náhorním Karabachu, na břehu Chachanaget a poblíž starých osad Stepanakert“. Ano, město Stepanakert je známý svými starými osadami, jejichž počátky pocházejí z doby kamenné, navrstvené hmotnou kulturou specifickou pro všechna období lidských dějin. Město Stepanakert je také známý svou kyklopskou pevností. Bohužel o této starobylé pevnosti ve městě Stepanakert dodnes žádný karabašský intelektuál nemá tušení. Faktem je, že zdi této pevnosti byly ve starověku stavebními kameny Krkžanu a pro mnoho lidí stavěly domy ve městě Stepanakert v posledních 70 letech. Kyklopský hrad Stepanakert se nachází na kopci mezi Krkzhan a městem Stepanakert. Této výšce říkají starověcí Krkzhanové jako Jakubova mohyla. Od hlavy té pevnosti sice uplynuly tisíce let, ale do roku 1950, zejména v její severní části, zůstala zeď postavená z obřích kamenů, bez vápenné malty. V letech 1960-70 ty kameny byly odvezeny buldozery a zvedacími stroji. V roce 1967 navštívil město Stepanakert z Jerevanu Stepan Jesajan, specialista na starověký region, historik, archeolog, který se léta zabývá studiem kyklopských pevností Arménie. Přestože kameny hradiště byly odstraněny již dávno, pro archeologa nebylo těžké nakreslit jeho plán, určit hranice pevnosti a dokonce najít část hradební zdi v její severní části. Jižní svah této pevnosti, která je ve městě Stepanakert nyní novou čtvrtí Hajkavan, je známá svým kamenným pohřebištěm. Svého času kolem Krkzhana prošel velký arménský romanopisec Raffi, když sbíral materiály o karabašských Melicích. Vesničané mu ukázali zámek, pak hřbitov, kde pro zajímavost otevřel s pomocí vesničanů několik hrobek. To místo se nyní nazývá „Raffu Gyorot“. Město Stepanakert se rozkládá na ploše 1500 hektarů s hrobkami z doby kamenné, bronzové a starožitnostmi deseti arménských vesnic z dob raného středověku a středověku. První z těchto vesnic je Vararak, která existovala až do roku 1750, kdy pevnost Šusš daroval tulák Panah Melik Šahnazar. Nad vesnicí Vararakem je vesnice Mrakats, o které nevíme skoro nic. Rusové přinesli vodu z pramene této vesnice do kasáren. Další je Hajbalu, které leží mezi Krkzhanem a dnešní zničenou vesnicí Hajbalu. Toto není současné Hajbalu, které bylo zničeno v roce 1920, pramen, ale ruiny nad ním. Tnto temný a starý Hajbalu byl kromě jiného také vylidněn i válkami. Na březích Karkaru v oblasti dnešního Stepheku byly dvě starobylé vesnice. Jedna z nich se jmenovala Inner Šen nebo Solomon Šen. Na hřbitově této obce se do roku 1960 zachovala kaplička. Zřícenina kostela obce se nachází před horní dílnou elektrotechnické továrny na pravém břehu Karkaru na volném prostranství. Zničený karavanseraj této vesnice je také zachován před podnikem s názvem "Plyn Kantor", na pravé straně silnice. Nad tím se na levém břehu řeky rozkládala budova Baghen. Tyto dvě vesnice přežily až do roku 1920. Další vesnice je Armenavan, na levém břehu řeky Hajbalu, nad mostem Maz. Tuto vesnici založil Movses Bej, lékař ze Šušetu, který zde postavil mlýn a nemocnici, kde léčil především lidi se zápalem plic. Jméno Armenavan mu bylo dáno později. Nepovažuji za zbytečné zmiňovat, že Armenak Karakozjan, po kterém byla tato oblast města Stepanakert pojmenována, byl nejzahořklejším zrádcem arménského lidu. Tento revolucionář, jak vyplynulo z archivů, byl podplacen Turky z Baku a slíbil, že v krátké době dá pod turecký meč nejen Karabach, ale i Zangezur. Podle tehdejších tiskových zpráv měl doktor Šušets Movses Bej v úmyslu kromě jiného také i postavit lanovku na úsek Šušiš-Hajbalu. Nemluvím zde o Krkzhanu, ale řekněme si, že Karo Davtyan, lingvista zběhlý v karabašském dialektu, odvodil toto jméno od pramínku pramene Tonri v této vesnici. Existuje také i vesnice poblíž Vararaknu, která přežila až do 60. let minulého dvacátého století. Je to Pahlur. Lidé z Pahluru, kteří se přestěhovali z této vesnice do města Stepanakert, by měli být oceněni. Neprodali své domy Turkům jako lidé z Jamil, raději je zbourali, než aby je prodali. Nyní vesnici přesídlují synové bývalých obyvatel. Jako raně středověká stavba představuje kostel vesnice Vararakn absolutní hodnotu. Tradičně se říká, že tato stavba je jedním z kostelů, které postavil Vachagan Barepašt v Artsakh, tj. v Náhorním Karabachu podle počtu dnů v roce (365-366). Jejich arménský krajan prozaik Hajk Khachatryan se opíral o lidové tradice a napsal román s názvem „Vachagan“, ve kterém věnoval jednu kapitolu vesnici Vararak. Nyní si povíme něco trochu o jménu Khankend. V roce 1847 kníže Utsmijev, náčelník štábu mingrelského egerijského pluku ruské armády, zřídil kasárna u vesnice Vararakn na rozlehlé náhorní plošině, kterou lidé nazývali kozácké stanoviště. Zde narukovalo do armády 60 rodin z okolních vesnic. Území nové osady a kasáren zabral Šošva Mehti Guli Khan od Melika Šahnazaryan a dal jej ruské armádě - mimochodem, princ Utsmijev byl zetěm Mehti Ghali Khana. V oficiálních dokumentech se nová osada Vararaknu jmenovala Mingrelsk. Ruská vesnice s tímto názvem vznikla také v Karabachu v roce 1913, kdy ruská carská vláda vyhnala ruské sektáře „Malaků“ na Kavkaz. Takže tento Mingrelsk nelze zaměňovat se starým názvem Khankendu. Khankendi nebyl psaný název této osady, ale Turci ji tímto jménem vytrvale nazývali. Po odchodu ruské armády z Karabachu zahájili potomci Melika Šahnazara soudní spor s obyvateli této osady a požadovali buď opuštění, nebo pronájem pozemků. Tento proces pokračoval až do roku 1917, než byl v Rusku ustaven nový řád. Arménské noviny „Komunista“ vydávané v Baku (18. září 1923, č. 118) uvádějí, že osada Khankend byla zničena spolu s městem Šuši v předvečer nastolení sovětského "pořádku" v Náhorním Karabachu. „Khankendi je místo, kde nebylo nic jiného než ruiny. Divní lidé byli viděni jako stíny na ulicích,“ napsal list. Nakonec je třeba říci, že jméno Khankend vzniklo právě tak, živelně. Protože náklady na armádu hradí Mehti Duli Khan, Turci považovali novou osadu za jeho a nazvali ji Khankendi. Dne 23. listopadu 1923 byla nově ustavená vláda Karabachu přesunuta ze Šuši do Khankendu a byla prohlášena za Stepanakert. Prostě jednoduše řečeno - dnešní město Stepanakert je jedno ze starověkých sídel arménské vysočiny. Během doby kamenné a doby bronzové existovala v oblasti města Stepanakert řada osad. Archeologické materiály nalezené ve městě a okolí dokazují, že má také archeologickou vrstvu pocházející z dob království Van. Vesnice Vararak, na jejímž základě vzniklo současné město Stepanakert, má více než 2000letou historii. Na území města Stepanakert se nacházely historické a kulturní památky z různých staletí, pocházející z doby kamenné, bronzové, raného středověku, středověku a pozdějších období. Byly objeveny osady (vesnice) z různých staletí, desítky kostelů, mosty, tisíce chachkarů a náhrobků. V roce 1847, kdy se region Náhorního Karabachu dostal pod nadvládu Ruské říše, byl poblíž vesnice Vararak umístěn ruský vojenský pluk, jehož velitelem byl Hasan Khan Utsmijev. Asi 60 rodin se usadí poblíž osady Vararak, aby sloužily armádě. Toto území daroval ruské armádě Mehti Ghuli Khan, karabašský chanát, který seděl ve městě Šuši, který byl v té době již hlavním generálem armády Ruské říše. Posledním bylo území vesnice Vararakn, kterou obsadili arménští vládci Melik-Šahnazaryans. z rodu. Je také známo, že po odchodu ruské armády z Vararakni zahájili potomci Melik-Šahnazaryanů právní proces s cílem vrátit území, která jim patří. Proces pokračoval až do roku 1917 a byl zastaven kvůli únorové revoluci v Ruské říši. V předvečer nastolení sovětského řádu v Artsachu byla osada Vararak zničena tureckou armádou a tatarskou armádou. Paralelně v té době probíhaly pogromy Šuši, v jejichž důsledku byla arménská většina obyvatelstva vystavena masovému vraždění, deportacím a rabování. V období pod nadvládou Sovětského svazu první projekt plánování a rozvoje města Stepanakertu vypracoval v roce 1926 architekt Alexander Tamanjan. Druhý projekt byl vypracován v roce 1938 pod vedením architekta Slobotyanika a třetí v roce 1968 pod vedením architekta B. Dadašyanem, dodržením Tamanjanova původního plánu. Poté již v post-sovětských časech v roce 2000 byl vypracován čtvrtý projekt institutem „Armádní projekt“ (architekt: Sergej Amiraghyan). V tomto projektu se dochoval i projekt Tamanian. Republika Artsakh - Republika Náhorní Karabach - Artsakh (Karabach) je tedy nedílnou součástí historické Arménie. V urartijském období v 9-6 století před Kristem byl Artsakh známý jako Urtekhe-Urtekhin. O Artsakh jako součásti Arménie jsou zmínky v dílech Strabóna, Plinia Staršího, Claudia Ptolemaia, Plutarcha, Diona Cassia a dalších antických autorů. Dochované bohaté historické a kulturní dědictví je toho názorným důkazem. Po rozdělení Velkého arménského království v roce 387 po Kristu byl Artsakh součástí východoarménského království, které brzy připadlo pod kontrolu Persie. V té době byl Artsakh součástí arménské gubernie a poté, během období arabské nadvlády, arménské gubernie. Artsakh byl součástí arménského království Bagratun v 9.-11. století, poté arménské moci Zakaryanů 12.-13. století. Pokud jde o oblast náboženství, je ještě třeba zmínit, že drtivá většina občanů Republiky Náhorní Karabach jsou věřící křesťanské Arménské apoštolské svaté církve. Ve městě Stepanakert jeho mnoho různých kostelů, chrámů a klášterů křesťanské Arménské apoštolské svaté církve. Zmíním alespoň něktré z nich. Katedrála svaté Matky Boží, je to takzvaná "nová" katedrála arménské apoštolské církve ve městě Stepanakert, v hlavním městě Republiky Náhorní Karabach. Architektem kostela je Gagik Jeranosyan. Kostel byl vysvěcen 7. dubna 2019. Kostel byl založen 19. července 2006 H.E. Nejvyšším patriarchou Karekinem II. a "katolikosem všech Arménů". Průměr kostela je podle projektu 30 metrů, výška 35 metrů. Pod kostelem je suterénní síň o výšce 6 metrů, pod kterou je železobetonová podložka o hloubce 2,60 metru. Výška zvonice kostela je 24 metrů. Ve městě Stepanakert ovšem i nadále stojí takzvaná "hekimijská" katedrála arménské apoštolské církve, kterou je kostel sv. Hakoba /v češtině: kostel sv. Jakuba/. Kostel sv. Hakoba je katedrálou arménské apoštolské církve v hekimijské čtvrti města Stepanakert, v hlavním městě Republiky Náhorní Karabach. Základy kostela byly položeny v září 2005 a stavební práce trvaly cca 1,5 roku, do začátku roku 2007. Patronem stavby chrámu byl americko-arménský filantrop Nerses Epremyan, který kostel postavil na památku svého dávno zesnulého syna Hakoba Epremyana. A okolí kostela upravil a vyasfaltoval ředitel "Caravan" LLC Hakob Hakobyan. Večer 6. května 2007 se konal slavnostní ceremoniál vysvěcení kostela, kterého se zúčastnily stovky obyvatel města Stepanakert, hosté, duchovní arcidiecéze Náhorní Karabach Arménské apoštolské církve, úředníci, dobrodinci. Ceremoniál vysvěcení vedl arcibiskup Pargev Martirosyan, arcibiskup - metropolita arcidiecéze Náhorní Karabach spolu s duchovní třídou. Podle přijatého řádu byl kostel za zpěvu žalmů omýván vodou a vínem, všechny kříže kostela byly pomazány duchovní myrtou rukou svatého Pargeva. Následujícího dne, na úsvitu 7. května 2007, slavil arcibiskup Martirosjan z Pargeva zahajovací, respektive svou první zdejší svatou liturgii. První svatá liturgie nově postaveného kostela, které se zúčastnili čelní státní představitelé Republiky Náhorní Karabach v čele s tehdejším prezidentem Arkadym Ghukasyanem, vysocí policejní důstojníci i vysocí důstojníci armády Republiky Náhorní Karabach a zástupci z ministerstva obrany Republiky Náhorní Karabach, tato zdejší první svatá liturgie oficiálně byla celebrována na úmysl za ozbrojené síly Republiky Náhorní Karabach. Účastníci této první svaté liturgie zapálili, respektive každý jeden z účastníků zapálil jednu svíčku jako duchovní symbol "na posílení armády Republiky Náhorní Karabach". K účasti na otevření kostela přijeli mnozí čestní hosté ze zahraničí, dokonce z USA, ze státu Kalifornie sponzor Nerses Epremyan se svým synem a dcerou. A arcibiskup Pargev Martirosyan všeobecné nadšení všech se všemi plně sdílel. Stanovené datum otevření kostela nebylo jen tak náhodně, ale plně symbolické, protože před 15 lety, právě v tento den armáda Republiky Náhorního Karabachu osvobodila Šuš, se na obloze Náhorního Karabachu objevil Kříž. A vojáci Republiky Náhorní Karabach začali nosit znamení kříže. O 15 let později, opět ve stejný den, Bůh dal milost, aby věřící Arménské apoštolské církve v Republice Náhorní Karabach měli nově postavený kostel ve městě Stepanakert. V předvečer velikého svátku Nejsvětější Trojice tak posvětili a otevřeli nový dům Boží, což je další úspěch duchovní výšky věřících ve městě Stepanakert. Tehdejší prezident Republiky Náhorní Karabach Arkady Ghukasyan tenkrát řekl o otevření kostela sv. Hakoba: „Samozřejmě je smutné, že hekimská čtvrt města Stepanakert doteď neměla svůj kostel. Bez víry bychom nemohli mít vítězství. Tento den nám dává radu, abychom čerpali sílu od Boha, přijímali lásku a přistupovali tak k našim národním problémům. Jsme povinni rozvíjet a posilovat duchovní život v naší zemi. Ve městě Stepanakert také začala stavba dalšího, většího kostela. Církev, duchovní život lidi spojuje a jsem si jistý, že tomu tak bude i v našem případě". Ve městě Stepanakert je také ještě i znovupostavený kostel sv. Gevorg /v češtině: kostel sv. Jiří - po slovensky: kostol sv. Juraja/. Kostel sv. Gevorg byl postaven na konci 19. století a vysvěcen byl v 19. století. Gevorgyan škola /v češtině: Škola sv. Jiří - po slovensky: Škola sv. Juraja/ byla blízko kostela. V roce 1936 byl kostel zbořen sovětskými úřady a na jeho místě byla postavena budova divadla - Činoherní divadlo pojmenované po Vahram Papazyan. Arménská apoštolská církev (též arménská apoštolská svatá církev, arménská církev, arménská církev, arménská církev), je jedna z nejstarších křesťanských národních církví na světě, patřící do skupiny “východních ortodoxních nechalcedonských církví“. Pro bližší vysvětlení musím v této souvislosti uvést, že takzvané "Nechalcedonské" Východní starověké církve vzniklé na křesťanském Východě, které, odmítaje Chalcedonský koncil z roku 451 po Kristu odsoudil Eutychův monofyzitismus a vyhlásil Chalkedonské vyznání víry, které vyznává plné lidství a plné božství Ježíše Krista, druhé osoby Nejsvětější Trojice, vytvořila tato skupina "nechalcedonských církví" odmítajících tento Chalcedonský koncil z roku 451 po Kristu samostatnou "antichalcedonskou" heretickou skupinu mezi východními křesťanskými církvemi, mezi něž kromě samotné Arménské apoštolské církve patří ještě tyto další takzvané "nechalcedonské východní křesťanské církve": Asyrská pravoslavná církev, Koptská pravoslavná církev, Etiopská pravoslavná církev, Malankara ortodoxní asyrská církev a Eritrejská pravoslavná církev. Pokud jde o Arménskou apoštolskou církev, duchovním vůdcem je "katolikos všech Arménů", jehož hlavním sídlem je klášter Svatého Etchmiadzina ve městě Vagharshapat, armavirská oblast Arménie. Pojmem "katolikos všech Arménů" (také: Arménské kněžství, Arménský episkopát, Katolikos Arménů Metsats, Arménský patriarchát, Ge

zobraziť viac ↓