VÝZNAMNÉ MESTÁ 10.diel: Ako vyzerá Uherské Hradiště roku 1670

Město Uherské Hradiště je unikátní svou duálně hybridní architekturou i duálním hybridním vznikem. Města mají obvykle pouze jen jednoho zakladatele - krále, šlechtice, biskupa nebo někoho jiného. Město Uherské Hradiště má však současně dva spoluzakladatele, a to českého krále Přemysla Otakara II. a opata Hartliba, jako v té době nejvyššího představeného cisterciáckého kláštera na Velehradě. Tomuto duálně hybridnímu charakteru města Uherské Hradiště odpovídá i jeho dualistická architektura. V epicentru každého jiného města je jedno ústřední náměstí, město Uherské Hradiště má však dvě úplně rovnocenná ústřední náměstí, která byla budována současně obě tato ústřední uherskohradišťská náměstí hned na samém prvopočátku vzniku města Uherského Hradiště v roce 1257. Uherskohradišťské náměstí nesoucí název Mariánské náměstí budovali poddaní ze Starého Města, co byli poddaní cisterciáckého kláštera na Velehradě. Paralelně současně s budováním Mariánského náměstí bylo v Uherském Hradišti budováno i druhé uherskohradišťské náměstí, které dnes nese název Masarykovo náměstí, které zas budovali poddaní z královských Kunovic, což zas byli poddaní českého krále Přemysla Otakara II. Město Uherské Hradiště i s oběma těmito uherskohradišťskými náměstími jsou velmi hezky vidět jakoby z orlího leteckého pohledu v tomto videu. Když jsem studoval v Praze, jistý tamní profesor z Univerzity Karlovy se mně zeptal odkudpak jsem. Jelikož mně nebylo zřejmé zda-li se pan profesor táže na můj původ anebo trvalý pobyt, tak jsem mu odpověděl, že bydlím v Bratislavě na Slovensku, kam moje máma v padesátých letech po skončení školy dostala pracovní umístěnku a kam se odstěhovala i se svým manželem a mým pozdějším otcem, a tedy pocházím z Babic u Uherského Hradiště. Na to se mě pan profesor zeptal "Jste Moravský Slovák?", a když jsem mu odpověděl, že ano, tak měl z toho velikou radost a zeptal se mně "A mluvíte našim slováckým jazykem". Místo přímé odpovědi jsem svou mluvou okamžitě přešel z češtiny do mluvy našeho moravsko-slováckého nářečí, z čehož měl pan profesor ještě větší radost. A přestože jsem přímo nebyl jeho studentem, alespoň tedy nikdy předtím a ani nikdy potom jsem nenavštěvoval žádný z jeho seminářů a nikdy předtím a ani potom jsem konkrétně u něj nebyl na žádný zkoušce, přesto však jednou mě osobně pozval na jednu svou přednášku. Byla to nejen přednáška mimo mého vlastního studijního programu, ale navíc byla to přednáška zcela soukromá, byť i jinak konaná ve veliké přednáškové aule na akademické půdě. Visela tam jednak mapa Uherského Hradiště, jednak ještě větší mapa zobrazující region Moravského Slovácka, která měla nápis "Slovácká republika". A kolem sebe měl pan profesor malou skupinku dalších, jak na úvod řekl "příslušníků Slováckého národa", kteří byli stejně až fanaticky zanícení aktivisté za vytvoření "úplně samostatného Slováckého státu - Slovácké republiky", což bylo pro mě nesmírně šokující, a já osobně jsem v hloubi duše litoval, že jsem tam na tu přednášku šel. Mě samotného by nikdy nenapadl takový nesmysl, že by jakože údajně prý se někdy naše malé Slovácko mohlo státu samostatným státem. Během celé přednášky pan profesor důsledně mluvil pouze jen našim moravsko-slováckým nářečím, kterému on a jeho nejbližší aktivisté říkali "Slovácký jazyk" a dokonce nechal kolovat jakýsi elaborát s názvem "Pravidla slovácké gramatiky", kde patrně asi na základě ideologické inspirace z jazykové reformy spisovné srbochorvatštiny Vuka Stefanoviće Karadžiće z devatenáctého století úplně vyhodili pryč ypsilon, a ponechali pouze jen měkké "i", zřejmě asi při vědomí veliké složitosti rozhodování se kdy napsat "i" a kdy "y" v jednotlivých případech. Měli bychom se nechat inspirovat češtinou? Slovenštinou? Či nějak míchaně a selektivně? Nemám prostor na detaily, vypíchnu proto pouze jednu zásadní věc, a to jazykové vzory pro skloňování podstatných jmen, třebas mužského rodu. V češtině jsou to Pán - Muž - Hrad - Stroj - Předseda - Soudce", a ve slovenštině je to "Chlap - Hrdina - Dub - Stroj", sám to často popletu a musím intenzivně myslet na to, zda-li to, co právě něco píši, píši po česky anebo po slovensky, neboť od toho závisí používání závazných gramatických pravidel, když v mluvené řeči ve formálně stejném slově nacházející se v češtině i slovenštině musíte v psané podobě napsat "i" nebo "y" v závislosti od toho, kterým z obou jazyků momentálně píšete, v čemž se čeština a slovenština často vzájemně liší. A nejvíc šokující částí profesorovy přednášky byli řeči o tom, že "Slovácký národ je úplně svébytný a samostatný národ, který etnicky nemá nic společného s Čechy ani s Moraváky a ani se slovenskými Slováky", což formálně je sice asi pravda, ale poté následovala pro mně úplně nepřijatelná profesorova ostrá kritika údajného šovinismu Čechů, Moravanů a slovenských Slováků, kteří si myslí, že "náš slovácký národ" je součástí jejich vlastního národa, popřípadě, že si tito údajně prý "zlí šovinisté" Češi, Moravané a slovenští Slováci" myslí minimálně to, že "náš slovácký národ" někdy v minulosti byl v nějaké formě součástí jejich vlastního národa. A zejména tyto profesorovy pasáže bohužel sklidili největší potlesk od jeho nejfanatičtější aktivistické skupinky Moravských Slováků. A jako by toho ještě nebylo dost, tak ukázal i na mně, a aniž by se mně ptal na souhlas, tak řekl, že já jako Moravský Slovák žijící teď v Bratislavě, že prý já těm zlým šovinistickým slovenským Slovákům vysvětlím, že my moravští Slováci jsme úplně samostatný svébytný národ, který etnicky a ani jazykově nemá nic společného se slovenskými Slováky. Jelikož na přednášce byli i normální lidé, nechtěl jsem, aby mně považovali za stejného blba, a proto jsem se ozval. Poukázal jsem na to, jak si mnozí lidé všude na světě myslí, že snad jižněslovanští pravoslavní Srbové jsou stejný národ, popřípadě že mají něco společného s většinově protestantskými a menšinově katolickými v německém Sasku žijícími Lužickými Srby mluvícími svým typicky západoslovanským jazykem na pomezí zhruba češtiny a polštiny, a pak tedy pokud my moravští Slováci jsme sami sebe nazvali Slováky, pročpak by za situace kdy dávná generace lidí žijícími na Slovensku si nezávisle od nás také pro název svého národa zvolili název "Slováci", proč by to pak u minimálně některých ze slovenských Slováku nemělo vyvolávat otazníky zda-li oni slovenští Slováci a my moravští Slováci nejsme eventuálně vzájemně čímsi více než pouhými jmenovci co do svého názvu? A to ještě navíc na rozdíl od jižněslovanských Srbů a Lužických Srbů my moravští Slováci a oni slovenští Slováci k tomu ještě teritoriálně vzájemně sousedíme? A zmínil jsem i situaci, kdy jsem navštívil katolické poutní místo Medžugorie v chorvatské části Bosny, a rozhodl se jíti ke svaté zpovědi říkajíc si, že klidně ať již ten kněz mluví ať již německy, italsky, francouzsky, španělsky, portugalsky, holandsky nebo anglicky to nevadí, jen proboha ať to není chorvatský kněz, před měsícem jsem totiž týden strávil v srbském pravoslavném klášteře v Kosově a to bych chorvatskámu knězi asi nevysvětlil, respektive neobhájil. Všichni kněží ale na zpovědnicích měli napsáno "Ispovijedam hrvatski" a nic jiného, až pak po dlouhém hledání jsem našel zpovědnici, kde měl kněz napsáno "Ispovijedam slovenski i hrvatski" a šel jsem k němu. Byl to Slovinec, mluvil slovinsky, já s ním mluvil ekavsko-štokavským variantem spisovné srbochorvatštiny neboť slovinštinu aktivně neovládám, slovinský kněz mi perfektně rozuměl a já jeho slovinštině ovšemže isem také perfektně rozuměl, takže žádný problém. Když jsem však vyšel ven ze zpovědnice, tak se zděšením jsem uviděl, že veliká část lidí z našeho bratislavského autobusu se mezitím postavili před tuto zpovědnici a měl jsem co dělat, abych lidem vysvětlil, že tento kněz po slovensky doopravdy nezpovídá, že to jeho že zpovídá "slovenski" s měkkým "i" znamená, že zpovídá po slovinsky, neboť kdyby skutečně zpovídal po slovensky, tak by tam měl napsáno nikoliv, že zpovídá "slovenski", ale "slovački". Každopádně pan profesor nakonec svou divnou přednášku přemostil do politologické roviny, že z teritoria Moravského Slovácka by mohl vzniknout úplně samostatný stát - Slovácká republika s hlavním městem Uherské Hradiště, kde budovu uherskohradišťského Slováckého divadla na Velehradské třídě by nechal přebudovat budovu Slováckého jednokomorového parlamentu a z budovy nynějšího Městského úřadu Uherské Hradiště na Masarykově ulici by zas udělal Sídlo vlády Slovácké republiky s tím, že by se tam možná ještě vešla i některá její ministerstva. A zabředl dokonce i do církevně-právní roviny svým názorem, že papež Jan Pavel II by současně měl ustanovit uherskohradišťskou arcidiecézi s úplně samostatným arcibiskupem sídlícím v Uherském Hradišti, která by se rozprostírala na celém teritoriu jeho Slovácké republiky. Asi mu někdo poradil, že jmenování pouhého uherskohradišťského biskupa by bylo málo, že v tom případě by církevně-právně asi musel býti podřízen sídelnímu arcibiskupovi v Olomouci. Vrátíce se zpátky k historii města Uherské Hradiště, tak musím říci, že tenkrát ve 13. století se jihovýchodní Morava stávala častým terčem nepřátelských nájezdů. Pohraničními stezkami a brody pronikaly jednotky nepřátel a plenily obce ve vlastnictví cisterciáckého kláštera na Velehradě. Těmito nepřátelskými nájezdy trpělo veškeré místní obyvatelstvo, zejména poddaní velehradského cisterciáckého kláštera založeného cisterciáckými mnichy přišlými z Plasů u Plzně na Velehrad, kde vybudovali svůj nový klášter za podpory moravského markraběte Vladislava Jindřicha v roce 1204 na pozemcích, které Olomoucké arcibiskupství společně i s několika svými zemepanskými poddanskými obcemi darovalo budoucímu cisterciáckému klášteru do zemepanského vlastnictví Velehradského kláštera. Když však teror nájezdníků proti poddaným Velehradského kláštera byl nesnesitelný, tak se opat Hartlib jako nejvyšší představený cisterciáckého kláštera na Velehradě prostřednictvím olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku obrátil na českého krále s prosbou o pomoc při zajištění ochrany Velehradského kláštera i všech jeho zemepanských panství a na nich žijících poddaných Velehradského kláštera. Z formálně-právního hlediska bylo město Uherské Hradiště založeno českým králem Přemyslem Otakarem II. dne 15. října 1257 na území patřícího do vlastnictví Velehradského kláštera, a to teritoriálně na pomezí státních hranic Uherského království na státním území zemí koruny České. I tato samotná zakládací Listina krále Přemysla Otakara II. dosvědčuje, že město bylo založeno na území náležící velehradskému klášteru. Novozaložené město mělo zabránit vojenským vpádům ze sousedních Uher a chránit především samotný cisterciácký klášter i s poddanskými obcemi v jeho zemepanském vlastnictví. Město Uherské Hradiště tak bylo založeno na území náležejícímu velehradskému klášteru. Zpočátku toto město nemělo svůj ustálený název, a teprve až v roce 1294 je toto město poprvé oficiálně pojmenováno jako "Hradiště", jako "Uherské Hradiště" bylo toto město pojmenováno až v roce 1587. Městu Uherské Hradiště byly darovány tři zeměpisné vsi a povoleno užívání občinných pozemků v Kunovicích a ve Starém Městě. Obyvateli města Uherské Hradiště se stali osadníci z blízkých trhových vsí; což byli zejména jednak královští poddaní z královské obce Kunovice, jednak poddaní ze Starého msta, které zas náleželo do zemepanského vlastnictví Velehradského kláštera. Vzhledem k duálně-hybridní fakticitě dvou spoluzakladatelů města Uherské Hradiště bylo město Uherské Hradiště z urbanisticky-architektonického hlediska rozděleno na dvě fakticky téměř shodné části podle náměstí, a nikoliv na čtvrti, jak to jinak bývalo obvyklé. A tak do roku 1371 "ve Staroměstské části" města Uherské Hradiště zbudované poddanými velehrandského kláštera bylo 94 obytných domů a "v Kunovické části" města Uherské Hradiště zbudované zas poddanými z královských Kunovic bylo 93 obytných domů. Dvojí bylo i náměstí, tehdy nesoucí název jako dolní a horní rynk, je dodnes historickou upomínkou na dvojí kolonizaci nového města Uherské Hradiště, které osídlili jednak poddaní velehradského kláštera pocházející ze Starého města, jednak poddaní českého krále pocházející z obce Kunovice. Obě tato hlavní uherskohradišťská náměstí byla postavena téměř identicky na prakticky téměř symetrickém pravoúhlém půdorysu, do každého rohu obou uherskohradišťských náměstí ústily rovněž pod pravým úhlem ulice. Úzká Prostřední ulice (Česká – při Kunovském náměstí 14. století) spojuje tato dvě náměstí. Parcela ležící uprostřed této ulice byla v roce 1296 vybrána pro stavbu první budovy radnice města Uherské Hradiště. V jádru města Uherské Hradiště byl dodržen typický středověký geometrismus, při okrajích města Uherské Hradiště se uherskohradišťské ulice svým tvarem přizpůsobovaly městskému opevnění města Uherské Hradiště. Tehdejší dřevěné domy s podloubím, navzájem spojeným průchody kolem tehdejšího tržiště a tehdejší dřevěné hradby s věžemi kolem celého náměstí obvodu byl stavěny do konce 13. století, kdy město Uherské Hradiště dostává svou definitivní tvář. Za císaře svaté říše římské a krále českého Karla IV. byly pak hradby města Uherské Hradiště zbudovány z kamene. Náměstí se nazývala Staroměstské (forum Antiquum 14. století – náměstí Horní 1603, náměstí Přední 1681, náměstí Dolní 1691-1707, Mariánské náměstí 1721, dnes Mariánské nám.) a Kunovické (forum Chunitz 14. století, náměstí Dolní 1619, náměstí Horní 1629-18. století, dnes Masarykovo náměstí) a byla spojena Radniční ulicí (Českou, dnes Prostřední ulice). Ve staroměstské části Horní náměstí (dnešní Masarykovo náměstí) a přilehlé ulice byly středem řemesel a obchodu. Celá ulice od Horního náměstí a Vodní ulice (ulice k Staroměstské bráně 1750-1790) se nazývala ulicí Hrnčířskou, dnes Jindřicha Průchy), neboť se v ní soustřeďovali hrnčíři, jejichž řemeslo ve městě Uherské Hradiště převládalo. V její blízkosti byla Soukenická ulice, kde zas převládali uherskohradišťští soukeníci. V přední části uherskohradišťské Hrnčířské ulice, zvané v 18. století „U kamenného mostka“, se ve městě Uherské Hradiště nacházely masné krámy a řeznické jatky, jakož i sídlo řeznického cechu. Například v roce 1605 čteme „Vedle jatek“, v roce 1625 se nazývá ulicí Jatkovou, nebo „U masných krámů“. Od Hrnčířské ulice se rozbíhala řada uherskohradišťských uliček končících u uherskohradišťských městských hradeb, v nichž přebývala většinou uherskohradišťská městská chudina nebo drobní uherskohradišťští měšťané. Ve "Staroměstské části" města Uherské Hradiště bydleli též i židé, kteří zde měli svou synagogu plus židovskou školu a lázně. U náměstí ústila Židovská, dnes Františkánská ulice. V "Kunovické části" města Uherské Hradiště byl dominantou Dolní rynk, respektive Dolní náměstí, což je dnešní Masarykovo náměstí. Z tohoto náměstí dnes nazvaného Masarykova náměstí směrem k jakoby dnešnímu vlakovému nádraží v Uherském Hradišti vedla Královská ulice (dnes Nádražní ulice), kterou vjel do města Uherské Hradiště uherský král Matyáš Korvín; Královskou ulicí se tato dnešní Nádražní ulice nazývá v městských knihách msta Uherské Hradiště například v letech 1608 a 1632. V letech 1751 – 1775 se užívalo názvu Jezuitská ulice. Na Kunovickém náměstí (dnešní Masarykovo náměstí) stál tehdy katolický kostel, a kolem něj byl hřbitov, a stála zde rovněž kaple sv. Jiří jako asi patrně úplně ten nejstarší objekt města Uherské Hradiště. Kostel stál na náměstí napříč tak aby byla zachována orientace směrem “Ad orientum“, tj. směrem ke svatému městu Jeruzalému odkud má dojíti ke druhému příchodu našeho Pána Ježíše Krista, jak si to vyžaduje vnitřní spirituální funkcionalita každého skutečně katolického kostela, a která byla tudíž mnohem směrodatnější než vlastní architektonická forma samotného náměstí. U dvou hlavních bran, před nimiž byly v té době padací mosty, byly brána staroměstská a brána kunovická, později nazvaná Josefská brána, protože touto branou do města Uherské Hradiště v roce 1771 projel císař a král Josef II Habsburk. Ještě třeba dodat, že v ulici směrem k někdejší uherskohradišťské Staroměstské bráně letech 1750 - 1790, což je dnešní Vodní ulice, byla v roce 1362 postavena kaple sv. Alžběty, která zde stojí dodnes, byť i v současné době již neslouží svému někdejšímu náboženskému účelu, ale tato původně sakrální stavba byla přestavěna na stavbu ryze světskou v níž se v současné době nachází soukromá Lékárna, a i tato Lékárna, respektive její název prošel změnami, a tatp původně úplně ta historicky nejstarší Lékárna v Uherském Hradišti měla původně název "Lékárna u svaté Alžběty", dnes má táto Lékárna již sekularizačně pozměněný název na "Lékárna u Alžběty". Město Uherské Hradiště bylo rozděleno na dvě poloviny příkopem, mlýnskou strouhou, náhonem či stokou, jež se připomíná v roce 1430. Dnešní uherskohradišťská Františkánská ulice mající svůj název od roku 1762, stojí zde totiž již od roku 1491 postavený Františkánský kostel i Františkánský klášter, se původně nazývala ulicí Židovskou ve 14. až 17. století, neboť židé v té době měli v dané části města Uherské Hradiště své ghetto a do roku 1514, a samotný Františkánský kostel a františkánský klášter byl založen pokornými františkánskými mnichy v roce 1491 téměř před hranicí se samotným tehdejším židovským ghettem, neboť tam bylo volné prostranství, vzhledem k tomu, že prakticky téměř všichni ostatní tehdejší křesťané se židů štítili, vyhýbali se jim a proto si tam ani nikdo jiný nic nepostavil, a tak tam do té doby zbylo volné místo. Nakonec v roce 1514 český král Vladislav Jagellonský ještě navíc uherskohradišťské židy vyhostil pryč z města Uherské Hradiště, nicméně tato uherskohradišťská ulice si až do roku 1762 zachovala svůj původní název "Židovská ulice", a teprve až v roce 1762 získala svůj dnešní název Františkánská ulice s ohledem na existenci Františkánského kostela a kláštera na jeho úpatí. Do rozvoje města Uherské Hradiště neblaze zasáhla třicetiletá válka a požáry. Tyto katastrofy ničily původní ráz města Uherské Hradiště. V roce 1667 ze 120 uherskohradišťských domů bylo 32 pustých. Přirozený vývoj početního stavu uherskohradišťského obyvatelstva byl silně determinován různými nebezpečnými epidemiemi, a to zejména morem. V roce 1669 mělo tak město Uherské Hradiště všeho všudy pouze jen pouhých zhruba 1500 obyvatel, nadto ještě k tomu v roce 1680 zemřelo v Uherském Hradišti na morovou nákazu asi 300 lidí, v roce 1715 jich zemřelo na další morovou nákazu dalších 200. Měšťanské domy v Uherském Hradišti byly původně dřevěné a teprve později je nahradily domy kamenné. Přes zničení původního gotického města Uherského Hradiště požáry se v Uherském Hradišti dochovalo dodnes několik historických památek z gotického období. Jde o skupinu domů č. 44, č. 45 a č. 46 na dnešním Mariánském náměstí. Vedle gotických budov stálo ve městě Uherské Hradiště též i několik renesančních domů. Lze tak usuzovat podle půlkruhově zaklenutých podloubí. Jedinou skutečně prokázanou historicky dochovanou stavbou je dům č. 155 na dnešním Masarykově náměstí zvaný Slunce (dříve U slunce). Od roku 1629 do poloviny 18. století náležel velehradskému klášteru. Od zhruba poloviny 17. století do roku 1773 ve městě Uherské Hradiště jako učitelé působili jezuité (v letech 1773 - 1814 byli jezuité nespravedlivě zakázáni), kteří zde provozovali Gymnasium, respektive školu vyššího gymnasiálního typu. Tato jezuitská katolická škola byla široko daleko velmi známá, oblíbená a vyhledávaná studenty z blízkého i širokého okolí. Toto tehdejší jezuitské gymnasium mělo podle tehdejších forem vysoce kvalitního jezuitského školství šest tříd; kde první, nejnižší třída jezuitského gymnasia se nazývala Parva (Rudimenta), pak následovaly Gramatické třídy: nejnižší nebo principia, střední nebo grammatica, nejvyšší nebo syntaxe. Pátá třída jezuitského gymnasia se nazývala Poetica a nejvyšší – šestá třída jezuitského gymnasia se zas nazývala Rhetorica. Již podle názvů je jasné, že jednotlivé třídy jezuitského gymnasia své názvy odvozovaly od hlavních vyučovacích předmětů v daném ročníku jezuitského gymnasia. Zejména o tu poslední a nejvyšší třídu jezuitského gymnasia, o rétoriku se starali jezuitští profesoři s vysokou odbornou úrovní a dlouholetou praxí. Poněvadž toto jezuitské gymnázium v Uherském Hradišti bohužel po velmi dlouhou dobu nemělo svou vlastní budovu, tak jeho výuka probíhala v takzvaném "Kurcbergrovském domě", což je budova dnešní České spořitelny a toto provizorní umístění jezuitského gymnasia v Kurcbergrovském domě trvalo více než padesát let. S budováním nové stavby se počalo teprve v roce 1700. Špatný terén a bažinatý podklad však způsobil, že se v roce 1724 přikročilo ke stavbě budov jezuitského gymnasia a jezuitských kolejí na vhodnějším místě. Základy pro jezuitské gymnasium a jezuitské koleje v Uherském Hradišti tak byly položeny na pravé straně tehdejšího jezuitského, a dnes farního kostela v Uherském Hradišti v místě dnešní Reduty na dnešním Masarykově náměstí. Na rozvoji výuky na jezuitském gymnasiu v Uherském Hradišti se v nemalé míře podílelo i jezuitské školní divadlo, které bylo velmi oblíbeno u všech obyvatel města Uherského Hradiště. Studenti každé jezuitské koleje tak měli možnost nejširší kulturní veřejnosti v Uherském Hradišti ukázat svou uměleckou divadelní působivost a originalitu. V jezuitském školním divadle se hrála zejména historická dramata. Oblíbené byly však i hry s dobově aktuálně-realistickými náměty. Častá byla i alegorická dramata. V těchto divadelních hrách vystupovali prakticky téměř všichni studenti jezuitského gymnasia. A v jaké řeči se hrávalo? Tehdejší Ratio studiorum doporučuje, aby divadelní hra i mezihry byly v jazyce latinském, nicméně samotní jesuité v Uherském Hradišti, ale i všude jinde v království českém, markrabství moravském a velkovévodství slezském se v rámci reálných možností snažili v co nejmaximálnější míře poctivě provozovat svá jezuitská divadla v českém národním duchu a v českém jazyce. A tak vedle více - méně obligatorních latinských her byly v jezuitském školním divadle v Uherském Hradišti uváděny i divadelní hry v české („moravské“) řeči, a pokud byly texty obligatorně latinské, tak alespoň tištěné programy (periochy) obsahovaly českého průvodce dějem a české vysvětlivky. Například v samotném jezuitském školním divadle v Uherském Hradišti byla to zvláště dramata o katolické mučednici Viktorii, která se hrála především v českém lidovém jazyce. Velikému zájmu lidí se v Uherském Hradišti těšily i hry o českých národních patronech. Tak již například ke konci září roku 1649 bylo v Uherském Hradišti uvedeno představení "Život knížete sv. Václava". Vždy se tak jednalo o původní divadelní hry napsané ať již v samotné jezuitské koleji v Uherském Hradišti, nebo převzaté odjinud, opět a vždy pouze jen v samotném českém jazyce.